Jan 1,29

 Publikováno: 19. 04. 2006, kategorie: Kázání


Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. (Jan 1,29)

 

Kázání faráře Štěpána Hájka na Velký pátek L.P. 2006

Přestože usilujeme o život plný radosti a štěstí, přestože se rádi veselíme a zažíváme i okamžiky euforie, život má také svou tíhu, je náročný. Tuto tíživost, obtížnost nelze brát na lehkou váhu, a kdo by se pořád jenom smál, brzy by zaplakal. Na své cestě se nemůžeme vyhnout problémům, všelijakým tlakům, které nás hrozí i zneschopnit, zotročit či zlikvidovat. Když se člověk dostane do nějaké bezvýchodné situace, když přijde nemoc, když zasáhne smrt, když se na člověka všechno řítí a není úniku – pak prožíváme intenzivně, že život je těžký. Od pradávna člověk tuší, že k této tíze, obtížnosti života patří také fenomén viny, provinění, hříchu. Nikdy přece nejsme stoprocentně dobří. Ačkoli život rozvíjíme, zhodnocujeme, pečujeme o něj, přesto pořád zůstává cosi nedokonavého, jakási pachuť nenaplnění, promarněných příležitostí, neslavných okamžiků a provinění. Život je těžký také proto, že jakoby nedocházel nejlepšího cíle, zůstává pořád jen na začátku.

A je to logicky jedna ze základních otázek lidského života a lidské civilizace – jak se vyrovnat s touto tíhou? Jak se nenechat tímto tlakem úplně zmařit? Jak žít co nejlépe, jak žít radostně, užitečně, přestože trpíme, upadáme, sténáme a umíráme?

Jistě, můžete tuto otázku zaplašit, předstírat, že se vás netýká. Že je vlastně všechno v pořádku. Zkrátka umřeme, tak co, proč se tím trápit. To je ovšem rezignace – ve jménu pozitivního a sebevědomého života, ale jak známo: co se dlouho odkládá a neřeší, to se hromadí a jednou to bouchne s nečekanou intenzitou. Když těžké otázky člověk jen plaší, když na smrt zapomene jak na smrt, když obtížnosti života se jen vysmívá a všechno si usnadňuje, dá se očekávat krach. Tíhu života je lepší vzít na vědomí, o své smrti vědět, své viny vyznávat.

Různá náboženství to dobře vědí a vytvářejí určitý systém, jehož smyslem je člověku pomoci, pocitů vin a nenaplnění ho zbavit, dát mu určitý nosný program. Některá náboženství se pokoušejí udobřit zlé mocnosti, příznivě si je naklonit. Jiná zase skrze kultické drama ukazují vítězství dobrého nad zlým. Jiná vedou k maximálnímu soustředění, které dokáže proti vší obtížnosti obstát.

Židovství ustavuje oběť. Životní tíha nemůže být překonána jinak, než obětováním beránka. Člověk není omilostněn ničím menším než smrtí, smrtí nevinného zvířete. Jeho krev umožňuje člověku žít. Závažnost života dosahuje tu největších hloubek, neboť život je vykupován smrtí – to již pak nelze věci brát na lehkou váhu, umírá-li za tebe bezbranné zvíře, ve své nicnetušící nevinnosti.

A pak umírá Ježíš, jehož slova i činy byly plné lásky, milosrdenství a pozvání k novému životu. Je popraven, zabili ho. Nijak se s ním nemazali, byl odsouzen k bolestivé smrti na kříži. Co se to stalo? Byla to obyčejná, nešťastná, hloupá smrt? Zbytečná? Zbytečnější než mnohé jiné? Anebo měla snad nějaký hlubší smysl?

A tady právě vzniká křesťanská víra, která vidí a vyznává – hle, beránek boží, který snímá hřích světa!

Až dosud v biblické praxi obětovali beránka lidé, aby se očistili od svých hříchů, aby si pravidelně odpomohli od tíhy svých životů, nenaplněných či provinilých. Ve smrti Ježíšově teď najednou víra rozpoznává obětavost, která je kvalitativně jiná. Popravu Ježíšovu chápe víra jako oběť boží, jako pomoc, kterou nabízí sám Hospodin. To, co měl nejmilejšího, za nás dal. Svého milovaného, kterého si vyvolil, který mu byl nejblíž, nechal nepochopitelně a paradoxně zahynout, zatímco tolik gaunerů, vrahů a tyranů, nechal lehkovážně života užívat. To už není naše snaha lidská, to je obětavost boží, nabídka jeho lásky, jeho milosti, jeho přízně. To je pomoc, nad níž rozum zůstává stát, protože tady se platí tím nejvzácnějším a nejryzejším, co si lze představit. Tíha a obtížnost života, stejně jako závaží viny, to vše je najednou překonáno úžasnou a nepochopitelnou silou lásky, která sestupuje a proniká i do těch nejhlubších hlubin všeho bytí. Bůh ve své obětavosti se nezastavuje ani před ztrátou sebe sama, ve jménu lásky nechává se od lidí tupit, posmívat i zabít. Pro své milosrdenství vzdává se jiných vlastních možností, a tak bere naše viny na sebe, trpí.

Správně napsal nedávno jeden pán v novinách, že humanismus, lidská práva a občanské svobody, to vše nemohlo vzniknout jinde než na půdě křesťanství, neboť žádné jiné náboženství nedokázalo připustit, že by Bůh mohl nabídnout sebe sama ve prospěch člověka. Beránek boží umírá, vzal na sebe tíhu lidského života až do dna, pustil si žilou, cedil vlastní krev, sestoupil na rovinu smrtelného zoufalství, do poloh bezmoci, vydanosti a odevzdanosti. Sám svou moc rozpustil a pozbyl, aby člověk unesl svůj úděl a v tíze bytí nezahynul.

Ale pozor, boží obětavost se nestává nástrojem psychologického nátlaku, jak tomu často bývá u lidí. Bůh nám nikdy nevyčítá, jak pro nás trpí a že kvůli nám vlastního syna vydal na smrt, nepředhazuje nám významně, jak se kvůli nám obětoval, nestaví na odiv vlastní sílu, že on to dokázal a my to nedokážeme. I v tom je jeho láska bezbranná a ryzí, netlačí nás do kouta nesnesitelnými argumenty o vlastním hrdinství, není to obětavost, jejímž vlastním záměrem by bylo citově nás vydírat. Žádný nátlak, nýbrž nezištnost. Svoboda. Taková je boží obětavost, která převyšuje vše ostatní a zachraňuje člověka: není nátlaková ani chlubivá, ani předstíraná ani pohrdavá. Beránek je tichý, pokorného srdce, zmučen a zabit.

A ještě jedna důležitá věc: Hle, Beránek boží, který snímá hřích světa. Není řečeno, který snímá hřích váš (jenom váš), ale jednoznačně: hřích světa. A to je právě v Janově evangeliu důležité, neboť když Jan říká svět, má na mysli opravdu to nejhorší. Svět ve zlém leží. Nejenom životní tíhu vás, kteří jste v něj uvěřili a jeho oběti si vážíte, ale boží obětavost nese a snímá hřích všech lidí okolo vás, i těch nejhorších a nejhroznějších, kterým je to úplně jedno. Dříve než o tom vědí, dříve než je to napadne, než se nad tím zamyslí. Snímá hřích světa, jeho nabídka lásky trvá.

Život je závažný, jeho tíha na nás často nelítostně doléhá. Ale tuto tíživost a obtížnost z nás snímá láska, která nelituje sebe sama, která je nezištná a ryzí. Kdo tomu věří, kráčí volněji a svobodněji. Kdo tomu věří, má stále naději, a pak i sám je schopen podobné obětavosti, může snímat tíhu z druhých lidí, plakat s plačícími, radovat se s radujícími a nést s nimi jejich úděl, jejich břemena. A to je spasení. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.