Mt 9,18-19.23-25

 Publikováno: 23. 04. 2006, kategorie: Kázání


Zatímco k nim takto mluvil, přišel jeden z představených, klaněl se před ním a řekl: „Má dcera právě skonala; ale pojď, vlož na ni svou ruku, a bude žít!“ Ježíš vstal a šel s ním i se svými učedníky. Když Ježíš vstoupil do domu toho představeného a uviděl hudebníky a hlučící zástup, řekl: „Jděte odtud! Ta dívka neumřela, ale spí.“ Oni se mu posmívali. A když byl zástup vyhnán, vešel Ježíš dovnitř, vzal dívku za ruku a ona vstala.

Kazání faráře Štěpána Hájka na Hod Boží velikonoční L.P. 2006

Lidský život končí smrtí. Je to náš úděl, nevyhnutelný a nezměnitelný.

Na velikonoční neděli slyšíme však zvěst o vzkříšení, radostnou zprávu, že smrt je přemožena, že Ježíš vstal z mrtvých, že „hrobem on zůstal nespoután“.

Není v tom rozpor? Nejsme tak trochu podivíni, kteří sice vědí, jak to s člověkem končí, ale vytvořili si vlastní iluzi, vlastní fikci vzkříšení, aby se nám lépe žilo? Aby nám smrt nepřipadala tak hrozná?

Proč vlastně mluvíme o vzkříšení? A co tím myslíme, když říkáme, že Ježíš zvítězil nad smrtí?

Představenému synagogy umírá dvanáctiletá dcera. Podle Matoušova podání dokonce již skonala. Vysoce postavený muž nedbá své důstojnosti, padá na kolena a prosí: Pojď, vlož na ni svou ruku, a bude žít! Ježíš nic neodpovídá, vstane a jde. Když vstoupí do domu, vyžene pohřební profíky, hudebníky a plačky: Ta dívka nezemřela, ona jen spí. Odpovědí je mu samozřejmě posměch. Ale Ježíš přistoupil k dívce, vzal ji za ruku a ona vstala.

Jak tomu rozumět? Byla dívka mrtvá jenom zdánlivě? Byl to typický případ klinické smrti? Možná, proč ne. Ale proto nám evangelisté příběh asi nevyprávějí.

Tak tedy znamená to slovo nezemřela, jenom spí, že smrt je ve skutečnosti jen určitým druhem spánku, z něhož on, Ježíš, má moc člověka probudit? Možná, proč ne. Pak je sice trochu divné, že evangelisté tak málo podobných případů uvádějí, vždyť to by byla bomba! To by lidi zajímalo, to by pak za ním všichni šli!

Anebo je nakonec v tom příběhu smrt míněna alegoricky, obrazně, ve svém širším duchovním významu, jako např. v tom výroku, že Ježíš přišel, aby zachránil, co zahynulo? Podobně to čteme i v epištole, že někteří lidé jsou mrtví zaživa! Znamená tedy vzkříšení, že Ježíš burcuje lidi svou přítomností z mrtvolného spánku? Možná, proč ne. Ano, jistě také.

Ať už těm slovům nezemřela, jenom spí porozumíme tak či onak, jisté je, že hlavním záměrem příběhu a společným jmenovatelem všech možných výkladů je toto: Ježíš dává sílu k životu, vysvobozuje z osidel smrti. Přináší boží lásku do našich temnot, do našich mrákot, do našeho trápení a naší bezmocnosti. Dává nám sílu žít; bere nás za ruku a staví zase na nohy. To je ta dobrá zpráva, radostné poselství: Ježíš svou láskou umožňuje život. Nás všelijak marnotratné, malomocné či nevyhovující, všelijak odstrčené, pohrdané či provinilé, nás všelijak nejrůznějším způsobem mrtvé nebo ke smrti směřující – nás všechny bere Ježíš za ruku, vrací do života, a obnovuje tak náš vztah k lidem i k Bohu.

Zdá se vám takové vzkříšení málo, anebo to stačí? Probuzení a posílení člověka v situaci, kdy už nad ním všichni zlomili hůl, kdy už nezbývá než zaplakat? Probuzení z umrtvujícího, mrtvolného spánku, který není k životu?

Už to je hodně, už takové vzkříšení je zázrak.Probuď se kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus. Ano, je to podstata vzkříšení, že tam, kde už nelze nic čekat, kde se zdá být konec, kde zbývá místo jen pro pláč, tam najednou mocí boží lásky všechno se změní a probudí se život. Tam, kde moc zla a rozkladu zdá se triumfovat, tam najednou je člověk schopen povstat. Ano, toto je vzkříšení dcery Jairovy.

A přece, i když takto ve vzkříšení uvěříme (a kéž bychom věřili), stejně nám tu zůstává trčet osten toho původního problému, který jsme zmínili na začátku kázání: totiž – osten naší fyzické smrti. Neboť ta dívka, ač byla takto vzkříšena, bezesporu později zemřela. Tak jako vzkříšený Lazar později zemřel, jako syn naimské vdovy, zkrátka jako my všichni. A jak to tedy je se vzkříšením, pokud jde o naši fyzickou smrt? Je snad vzkříšení jen pro tento život? Je nakonec přece jen fyzická smrt tím koncem, který znemožní cokoli dalšího? Apoštol říká, že jestli máme naději jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí… Jak to tedy je?

Popravdě řečeno, nevíme. Je to tajemství, jež nikdy neprohlédneme svým rozumem, neboť nám chybí jakákoli zkušenost po smrti. Nějaké ty Moody, Život po životě apod., ty samozřejmě nepočítám nebo beru na vědomí jen okrajově. To nejsou zkušenosti po smrti, jen ve smrti. Svými smysly, svým uzpůsobením, jak nás Pán Bůh stvořil, od smrti dál nevidíme.

Ale: vezmeme-li vážně, co jsme před chvílí o vzkříšení řekli (že je to povstání z bezmoci, z mrtvolnosti, z beznaděje), a uvěříme-li, že při smrti Ježíše samého se toto vzkříšení nejmocněji projevilo (a s tím vlastní zkušenost přece máme – čí jiná smrt než Ježíšova je schopna nás tak probudit, znovu a znovu se stávat výzvou a zachraňovat nás z nicoty), pak logicky z takto pojatého vzkříšení rosteme k naději; k naději nejspíš pokorné a skromné, ale zároveň závratně slavné: láska Kristova probouzí v nás život, novou kvalitu života, právěže fyzické smrti navzdory. Smrt prostě není absolutním koncem všeho, protože láska boží, kterou jsme poznali v Kristu, je mocnější. Jde až za smrt. Platí, přestože umíráme. Láska smrtí nekončí. Ten beránek boží, který se pro nás nechal zabít, prolomil ohraničenost života – navzdory vší trýzni, kterou sebou smrt nese; on koná dál své dílo, ať je smrt jak chce hrozná; on je živý a dílo božího království se děje.

Takto nás Ježíš bere za ruku a my povstávámei proti nezměnitelnému faktu své fyzické smrtelnosti. Ukřižovaný a pohřbený žije; ne že by nezemřel, on zemřel. Ale jeho láska je víc než smrt. To platí. Jeho slova, jeho činy, neodvál čas. Duchem svatým působí v našich srdcích, a smrt proti tomu nic nenadělá, nic nezmůže.

A pak i ten, kdo po příkladu Ježíšově a v jeho Duchu miluje, nad smrtí zvítězil. Jak se zpívá v jedné písničce: „Zvítězil, i když umírá. A jde vstříc setkání a nový věk se mu otvírá.“ Věk, kdy Bůh bude přebývat mezi svým lidem. Věk, kdy Bůh bude všechno ve všem.

Tak tedy – mějme lásku proti smrti. Milujme se láskou Kristovou a zpívejme a radujme se. A vzájemně se podpírejme a povzbuzujme. Jako Kristus vzal za ruku nás, tak i my jedni druhým buďme oporou. Nechtějme už druhé srážet k zemi, ale začněme je pozvedávat. Budeme-li chtít, pak společně pochopíme, že smrt je jen spánek, z něhož procitáme v laskavém náručí svého Stvořitele. A bude-li chtít on (a my věříme, že chtít bude), pak v jeho náručí i procitneme. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.