Otče mého i veškerého života, uděl mi sílu k svědomité práci ve tvé službě. Děj se tvá vůle.

Modlí se Lev Nikolajevič Tolstoj…

Kdybych vždycky měl na mysli, že život záleží ve vyplnění tvé vůle, nebyl bych propadl pochybnostem. Pochybnosti přicházejí proto, že se vzpínám jako kůň a necítím tvé vedení. Očisť mne a nedopusť, abych se zkazil a tvůj Duch ve mně oněměl.

Je mi smutno sahám po propisce, okem sleduji tkaničky na tenisce, tenký provaz připomíná hada, život je fajn jenom jedna vada. V mém životě žádná láska není, kocovina bez vystřízlivění. Bosou nohou stírám špínu na kredenci, nenávidím život – miluji dekadenci! Zpívají Kryštofovy staré věci…

Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme. Čte Josef Kovalčuk…

Věrnost poznané pravdě má svůj hluboký smysl. Obstát, vytrvat, je totiž důležité především pro budoucnost. Co my víme, jaké doby ještě přijdou. Co my víme, jak právě naše postoje mohou být inspirativní pro příští generace. Proto je dobře zastat se slabého proti silným. Hájit pravdu, i když právě prohrává. Postavit se proti přesile. Vyznávat a držet, to co jsme poznali jako dobré, i když druzí se posmívají. Káže Štěpán Hájek…

Mám hlad! Co na tom! Budu jíst slzy a strach a nenávist. Mám také žízeň. Budu píti vánici, liják, krupobití, a potom usnu, zmožen vším, nad nedopsaným dvojverším. Ostatně, nářku, nač to říkat. Nechceš si přijít zanaříkat? Píše Jiří Orten a čte Josef Kovalčuk…

Nemusíš jít pryč, můžeš jen tak sedět, nic neriskovat, a před sebe hledět. Stejně neujdeš svýmu osudu, ještě chvíli a padneš na hubu. Zpívají Kryštofovy staré věci…

Pomalu a jistě melou boží mlýny a ty půjdeš příště nebo někdo jiný.