Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci trhali klasy, mnuli z nich rukama zrní a jedli. Někteří z farizeů řekli: „Jak to, že děláte, co se v sobotu nesmí!“ Ježíš jim odpověděl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad on i ti, kdo byli s ním? Jak vešel do domu Božího a vzal posvátné chleby, jedl je a dal i těm, kteří ho provázeli? A to byly chleby, které nesmí jíst nikdo, jen kněží.“ A řekl jim: „Syn člověka je pánem nad sobotou.“

Evangelium podle Lukáše 6,1-5

Neprosím, Pane, o zdraví, ani o nemoc. Neprosím ani o život, ani o smrt. Ale za to prosím, abys použil mého zdraví i mé nemoci, mého života i mé smrti ke své cti a mé záchraně….

Ty jediný víš, co je mi k dobrému. Ty jsi svrchovaný Pán, čiň, co ty chceš. Dávej nebo odnímej, Pane, vím jen jedno: že je pro mne dobré, když tě následuji a že je pro mne zlé, když tě urážím. Nevím, co je mně potřebnější, zda zdraví či nemoc, bohatství či chudoba. A stejně tak nevím ve všech věcech tohoto světa. To rozhodnout přesahuje sílu lidskou – i andělskou; je to skryto v tajemství tvé prozřetelnosti. Toto tajemství chci vzývat, nikoli zdůvodňovat. Amen

Blaise Pascal

Ježíš a jeho učedníci jsou svobodni od náboženství minulosti. Co se slušilo a patřilo, to jak byly karty rozdány, to prostě v některých případech neberou. Dělají to, co se nesmělo, přestupují nařízení, porušují zvyky. Taková svoboda samozřejmě nezůstává bez odezvy. Jak to, že děláte, co se nesmí! Svoboda od náboženství minulosti vzbuzuje odpor. Náboženští horlivci často hledí s podezřením na všechno nové a jiné. S podezřením, s výčitkami, někdy i výhrůžkami. Jak to, že děláte, co se nesmí!, to zní nebezpečně, přísně, podrážděně. Není daleko k odsudku, možná i k odsouzení.

Ježíšova odpověď je pozoruhodná z několika důvodů:

1) On de facto hájí právo dělat, co se nesmí. Dovoluje tradici nabourat a přeznačit, dovoluje předpis porušit.  Od náboženství minulosti je svoboden natolik, že se dostává do otevřené vzpoury, neváhá tuto otázku vyhrotit. Syn člověka je pánem nad sobotou – to je výrok, který umožňuje nedbat dosavadních zvyků, opustit jejich náročivost, překonat jejich omezenost. Nenechte své lidství spoutávat náboženstvím zákazů, nenechte si brát radost uskřípnutým škarohlídstvím. Milosrdenství je víc než rozpis, co se smí a co se nesmí. Ježíš je nádherně velkorysý…

2) Jakkoli Ježíš tradici porušuje a překonává, přece jí nepohrdá. Naopak se jí dovolává: Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad? Svazující literu paragrafů Ježíš překonává vyprávěním příběhu, vstupuje do tradice, dovolává se její známosti. Minulosti si váží, je o ní poučen a čerpá z ní inspiraci. Řekněme tedy, že být svoboden od náboženství minulosti neznamená všechno hodit za hlavu, propadnout nějaké bezbřehé anarchii či zničujícímu libertinismu. To není odvržení tradice se vším všudy. Starý příběh, starý text, má svou závažnost, má zůstat v obecném povědomí, jako zdroj oslovení, jako zdroj svobody, která zůstává odpovědná. Ne už odpovědná náboženským zvyklostem, církevní praxi, ale odpovědná podstatě, totiž přímo Bohu samému.

3) Ve jménu čeho se Ježíš tak riskantního postoje odvažuje? Co mu dává oprávnění nedodržovat zákon? Zpočátku se zdá, že je to jen silné vědomí vlastního poslání. Věta, že Syn člověka je pánem nad sobotou, vyjadřuje pevné přesvědčení, že je poslán od Boha, aby věci změnil. A přece to není jen nějaká mesiášská sebeoslava, pyšná ukázka, co všechno si může dovolit, nýbrž jeho postoj má konkrétní důvod, má svou, dalo by se říci, pragmatičnost. Totiž, učedníci měli hlad. A ten citovaný příběh o Davidovi o hladu mluví také. To samozřejmě není srdceryvná epizoda ze sociálního románu, kde chudák musí krást, to je spíš úvaha nad podstatou a účelem náboženství. Totiž – tam, kde náboženské zvyky zbytní natolik, že jdou proti starosti o člověka, proti lidskosti, tam je nutné tyto zvyky opustit. Člověk tu není kvůli zákonu, zákon je tu kvůli člověku. Milosrdenství je víc než náboženský předpis, víc než kult.

Ježíš a jeho učedníci. Konzervativní avantgarda. Kdo zná a miluje tradici, může ji vážit, poměřovat a tříbit. Kdo ví, jaké hloubky obsahuje, může ji překonávat, vracet k podstatě a posouvat dopředu. Kvůli člověku.

Možná právě tohle dnes křesťanství potřebuje jak prase drbání. Opustit náboženství minulosti, kde člověk byl jen kolečkem v soukolí církve. Ale jak se říká – nevylít s vaničkou i dítě, to nejlepší z tradice připomínat.  Myslím, že jde o to, mít svobodu dělat věci jinak. Zjistit, jaký je dnes hlad a s Kristem jej sytit.

Jaký je dnes hlad? Zkusmo – hlad po přátelství, po pevných a věrných vztazích, po slovu, které platí, na které je spoleh; hlad po něčem, co má smysl a co stojí za to, hlad po pravdivosti a solidaritě. Kristus náš hlad sytí, a zároveň hájí naši svobodu sytit se. Náboženství minulosti není závazné. Právě dnes smíme vykročit a žít v milosrdenství, jak nám Kristus umožňuje. Jak on nás miluje, tak i my můžeme milovat. Amen

Štěpán Hájek

(Foto Jáchym Hájek)