Velký pátek 2007

 Publikováno: 19. 04. 2007, kategorie: Kázání


Kristus zemřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. (2K 5,15)

Smrt Ježíše Krista nese v sobě zvláštní obsah. Má takový dopad, takové důsledky, jako smrt žádného jiného člověka. Především je tu řečeno, že zemřel za všechny. Co to znamená zemřít za všechny? Jak si to představit?

Souvisí to pochopitelně s Ježíšovým způsobem života, s jeho slovy a činy. Nemělo by smysl říkat o někom jiném, že zemřel za všechny, neboť nikdo jiný na této zemi tak zásadním hlasem ke všem lidem nepromluvil. Zemřel za všechny, protože byl Bohu nejblíž, Boha svým způsobem ztělesnil, ukázal každému člověku nejhlubší lidské možnosti. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele, říká se v Janově evangeliu – a my bychom jistě dokázali vyjmenovat různé příklady mučednické smrti, kdy se někdo nasadil pro své blízké a zaplatil to cenou nejvyšší, byly takové případy a je třeba si jich vážit – ale kdo jiný by mohl zemřít úplně za všechny? Jedině ten, v němž se zcela mimořádně „spojilo božství s člověčenstvím“, jedině ten, kdo nám zcela výjimečně vyjevil podstatu boží a poslání lidské. Vláda boží lásky, kterou Ježíš zvěstoval, byla v něm přítomna a dovedla ho až na kříž, až k oběti nejvyšší, k oběti Beránkově. Dalo by se to říci tak: Boží království nabízel všem, a tedy i jeho smrt má smysl pro všechny. Všech se nějak týká, na všechny nějak apeluje, všechny nějak vykupuje a očišťuje. Je-li Beránek boží, pak zemřel za všechny. Tedy i za mě a za tebe; nastavil své tělo, nechal se popravit…

Ale teď: proč? Proč to tak bylo, proč se to tak stalo? To je druhá věc, kterou z textu slyšíme – to velké a důležité ABY.

Ježíšova smrt nebyla náhodná ani zbytečná. Víra vyznává tu zásadní a podstatnou věc, že on zemřel, aby… Aby se něco stalo, aby se něco hnulo, aby se něco naplnilo, posunulo, aby se něco stalo zjevným a možným a nezvratným. On zemřel, aby…

Je smrt Ježíše Krista bezobsažná, anebo má svůj obsah? Je bezvýznamná, anebo má význam velký? Je nesmyslná, anebo smysluplná? To jsou otázky, na nichž se tříští víra a nevěra, na nichž se rozhoduje náš vztah ke Kristu. Jako křesťané vyznáváme, a s velkou vděčností vyznáváme, že ta aby zde jsou! Že Ježíšova smrt nebyla jen nešťastná, smutná či zbytečná, ale že to taky mělo nějaký svůj účel, že je v tom určitý záměr, že se tu cosi dalšího odkrývá a cosi nového otvírá…Kristus zemřel za všechny, aby… Měl přece tisice příležitostí zachránit si krk, mohl ze zahrady getsemanské potichu zmizet, nemusel do Jeruzaléma vůbec chodit, nemusel provokovat církevní autority, atd. atd. Ježíšova cesta skončila, tak jak skončit měla! Ne že by Ježíš byl nějaký odolný silák, nějaký antický bůh, který si s takovou cestou hravě poradí – ne, prožil těžký zápas, také by raději ze zahrady getsemanské raději potichu odešel, jako my všichni, ale byla mu dána mnohem větší pokora a mnohem větší úkol než nám, než komukoliv jinému:Je-li možné, odejmi ode mene tento kalich, ale ne, jak já chci, ale jak ty chceš. Tvá vůle se staň. Vypadá to možná trochu jako nebezpečný hazard, riskování mladého života, ale ve skutečnosti se tu naplňují právě ta hluboká, boží aby…

Kristus zemřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. Takových aby najdeme v Novém zákoně několik. Toto je jedna možnost, jeden způsob interpretace Ježíšovy smrti.Aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě. To je silné. Neboť je nám jaksi přirozené a normální žít sami sobě. Člověk jako by byl tak uzpůsoben, tak stvořen, má vědomí sebe, nemůže vystoupit ze svého těla a své duše, rodíme se, žijeme a umíráme jako individuality, máme svou autenticitu – je to velmi svůdné a velmi normální, žít sám sobě. Jít si za svým, jít si po svém, starat s sám o sebe. Jen ve výjimečných okamžicích tento životní postoj opouštíme, jen někdy vykročíme směrem k bližnímu, nasadíme se pro druhé. Spíš výjimečně.

A do toho Ježíšova smrt promlouvá silnou, zásadní a naléhavou řečí. On si nešel jen za svým, nešel si po svém, nestaral se jen sám o sebe. Položil život! Zemřel za všechny!

To je výzva, to je nejsilnější pobídka změnit optiku, změnit uvažování, to je záchrana. Záchrana z toho našeho normálního životního postoje. Jinak bychom se všichni utopili v soběstřednosti a sobectví. To je záchrana, to je ta spasitelná moc Ježíšovy smrti – že nás nenechá všechny zavinout se do sebe, ale už navždy nás bude provokovat k lásce, k vykročení za bližními, k obětavosti a službě. Všichni živí už teď nemusíme žít sami sobě, ale můžeme pochopit, že pravda, moudrost, spása děje se nějak jinak než skrze sobectví.

Už nemusíme žít jen sami sobě, ale můžeme žít – i druhým? To je zajímavý jazykový obrat: žít někomu. Je v tom velká sláva sebeodevzdání, sebeobětování. Ale – není to také jazykový obrat trochu nebezpečný? Vždyť „žít druhým“ – když to takhle řekneme, mohlo by být i scestné, člověk by se mohl nechat i vyssávat, zneužívat a rozkládat, nemusel by už pak zůstat sám sebou, mohla by z něj nakonec být jen troska, která se nechá vláčet potřebami druhých, člověk bez zásad, přitakávač, populista, chameleon.

Jenomže ono v textu není řečeno, že máme „žít druhým“. Ano, víme z bible, že k druhým máme vykročit, posloužit, pomoci, potěšit, atd. Žít s bližními ve vzájemnosti, žít pro druhé, to ano – ale nikde není řečeno, že máme žít druhým. Neboť – nechceš-li být zmítán záchvěvy doby, nechceš-li být vydán na pospas lidským vrtochům či zvrácenostem, nechceš-li se utopit v bezbřehosti a rozplizlosti lidských nároků (když už ses neutopil ve vlastním sobectví), pak nežij druhým, ale žij tomu, kdo za tebe zemřel i vstal.

Ne druhým lidem, kteří nikdy nejsou stoprocentně boží, ale jemu, který se za tebe dal, a který tě z tvé sebestřednosti vysvobodil. Je v tom jednak vděčnost, a jednak i moudrost. Svěřit, odevzdat svůj život tomu, kdo je toho opravdu hoden. On za nás zemřel, tohoto záchranného vztahu se držme. Našemu životu mezi sobectvím a neurčitostí dává ty správné proporce.

Milí přátelé, my jsme naživu a jednou budeme také umírat. Když se člověk ptá, co to má všechno za smysl, pak je tu jedna z možných odpovědí: Nežijme sami sobě, ale Kristu. Jemu se dejme. V tom je moudrost a naděje. Tak nejlépe posloužíme sami sobě i svým bližním. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.