Podobenství o deseti družičkách

 Publikováno: 3. 03. 2002, kategorie: Kázání


Matouš 25,1-13

Tak takhle se bude v našem světě uskutečňovat vláda boží lásky:
když budeme žít z budoucnosti, když budeme očekávat nové dobré věci. Když naše myšlení a konání bude určovat příští hostina, čas boží, svatba Beránkova. Jinak nemůže být pro nás království nebeské, jinak se nemůže boží vláda v našich srdcích prosadit – než že naplníme čas života očekáváním boží radosti, vyhlížením Krista vítěze, než že naším prvořadým zájmem bude vyjít naproti ženichovi a být s ním.

Ať žije svatba Beránkova! A lid nechť je jeho milou chotí, nevěstou krásnou, ozdobenou pro svého ženicha. A vy, jednotliví křesťané, buďte pannami dychtivými přivítat svého krále a vejít s ním do radosti! Teď nechte být svá trápení a své prohry, hoďte za hlavu vlastní starosti – bude advent! On přichází! Ještě je noc, ale vy vezměte světlo a jděte vítat krále slávy, on vás vezme k sobě do průvodu, on s vámi bude slavit hostinu!

Ach jo. To se to mluví. Agitace pro Krista. Náboženská kampaň. A přitom je toho tolik, s čím si nevíme rady a čemu nerozumíme, tolik nás toho zaměstnává, jsme čím dál víc unaveni životem naším vezdejším. A ženich nejde a nejde! Navzdory všem pěkným slovům, navzdory slibům a výzvám, pořád nic! Už dva tisíce adventů – a svět je pořád stejný, ne-li horší; temnota vůkol a ženich nikde. Tak kdy přijde, ten radostný a triumfální průvod vítěze? Kdy začne hostina Beránkova? Kdy bude konec všem hrůzám, nespravedlnostem, bídě a pláči? Kdy už přestane násilí, kdy odejdou temnoty těla i duše, kdy bude navždy přemožena smrt? Opravdu všechno zlé jednou zapudí láska? Takže

Takže ani pláče, ani nářku, ani bolesti, ani smrti už nebude?

Trvá to dlouho. Kdo to má vydržet, pořád jen čekat? Jen doufat? Jsme místo ženicha přichází vyčerpání a ospalost. 20. století bylo možná nejkrutější, už nás to zmáhá, potřebujeme si odpočinout, nabrat sil, jsme na budoucnost slabí…

Zajímavé však je, že v naší únavě a slabosti problém není. Být vyčerpán dlouhým čekáním – to je lidské, normální, o to tu nejde. Všechny dychtivé panny odpadly, žádná nevydržela. S tím se v příběhu počítá, pro boží království to není rozhodující, únavu nám nikdo vyčítat nebude. To znamená – podobenství nás nevybízí k bdění toho typu „hlavně neusnout“, družičky tam neorganizují nějaké střídání, aby byl vždycky někdo vzhůru, nějaké modlitební hlídky nebo co… Všechny najednou tam usnuly a spaly a nic tím nepokazily. Podobenství nás vybízí k jinému bdění, k jinému přístupu, k jinému postoji, na němž všechno záleží: totiž k prozíravosti. K rozumnosti, která vidí dopředu, v dlouhé perspektivě, která počítá i s komplikacemi; podobenství nás vybízí k prozíravosti, která ví, že boží hostina není podle našich hodinek, nýbrž podle času ženichova.

A pak, uprostřed noci, kdy už všechny zmohla únava, v té pozdní, zvadle nečekané chvíli ozve se křik: Ženich je tu, jděte mu naproti! Ten křik je prorocký, ten křik je andělský – a probudí všechny. Jako zvuk polnice rozřízne noční ticho a spící panny vstávají; znavení a zemdlení křesťané procitají ze sna – ženich je tu, jděte mu naproti!

Už to nečekáme, a on najednou přijde! My už nedoufáme – a najednou: vláda lásky na dosah! Už se to blíží, hostina přece jen bude! A kdoví, možná těch dva tisíce adventů přece jen nebylo tak úplně k ničemu, možná přichází král do našich životů už teď a svět se mění! Můžeš vykročit naproti, vezme tě s sebou, zažiješ už teď něco z té hostiny, z té svatby Beránkovy.

A právě nyní, když únava je zaplašena, když království boží probleskne temnotou a najednou se jeví reálněji, ukáže se ta zásadní věc, způsob naší víry, totiž zda ten okamžik zastihne nás odpovědné, připravené a vítající, anebo jestli budeme zaskočeni a odhaleni jako pošetilci, kteří se řídí jen vlastními hodinkami a čas boží vážně neberou. Takto se vyjeví základy našeho životního přístupu, základy položené již dříve. Počítáme s časem božím, vidíme vše v delším horizontu?Anebo jsme propadli domnění, že máme vše dobře spočítáno, že kapička olejíčku bude na to stačit, abychom v cuku letu mohli do věčného veselí?

A když pochopíme svou pošetilou lehkomyslnost a krátkodechou neprozíravost, pak se obracíme o pomoc k lidem rozumnějším a odpovědnějším: Tak nám pomozte, když jste už dřív byli moudřejší a viděli dopředu! Dejte nám trochu ze svého, ať i my splníme své pos s sebou do radosti! Zachraňte nás, ať nepromeškáme to hlavní! – Tak častokrát se v životě spoléháme, že nás vždycky někdo na poslední chvíli zachrání, že nás vždycky někdo nakonec protlačí tam, kam potřebujeme, že se nemusíme moc a soustavně namáhat, protože nám to zkrátka někdo zařídí. Shánění protekce, tlačenky všeho druhu, prosebné pohledy, dělání hloupých a hodných – přece byste nebyli takoví prevíti a nenechali nás ve štychu! Mnoho je parazitování na dobrotě druhých…

Ale tentokrát Švejci narazí

Tady to nejde. Kdybychom vám vyhověly, říkají panny prozíravé, měli bychom všichni málo, všem by nám to brzo zdechlo a světlo by nebylo.

Je otázka, a exegeti si nad tím lámou hlavy, co je zde vlastně míněno oním olejem, že je nedělitelný… Patrně jde o dlouhodobý postoj víry. Jak ho chcete někomu trochu odlít? Trochu se s někým podělit? To nejde; buď člověk tento postoj má nebo nemá, to žádnou flignou na poslední chvíli nelze ošálit. Dlouhodobý postoj víry mi nikdo za pět minut dvanáct půjčit nemůže.

A proto tentokrát ti vykutálenci, kteří jsou zvyklí snadno životem proplouvat, protože si to vždycky uměli na poslední chvíli nějak zařídit, tentokrát jsou odmítnuti a nezbývá jim, než běžet někam ke kupčíkům, aby si tam rychle cosi obstarali… Haló, šéfe, rychle nějaký průkaz, nějakou bumážku, nějaký passport, jsem přece taky věřící; neboj, dobře zaplatím… Tak toto už není choť Kristova, toť nevěstka, která jinam běhá.

Ale zatímco panny pošetilé u kupčíků kupčí, ženich je zde. Tak přece přišel! Dva tisíce adventů se nemýlilo; ta svatba se koná, láska vyhání zlo, boží království už je tady, už se děje. Dlouhodobý postoj víry, že je tu pravda, pro kterou stojí za to trpět, že život má dobrý smysl smrti navzdory, že milosrdenství a právo je víc než tzv. „umět v tom chodit“ – tento dlouhodobý postoj víry nebude zklamán, dochází svého cíle.

A naopak – jestli je všechno jedno, jestli je hlavní všechno si nějak zařídit, však ono to nějak dopadne, jestli jde zase jenom o to hlavně nějak proplout až na tu svatbu, pak nalézáme dveře zavřené a na boží radosti účast nebereme. A nepomůže nám ani olejíček hodně zbožný:

Pane, pane, otevři nám!

On odpověděl: Amen, pravím vám – neznám vás. takové družičky nezná, neboť s ním nešly.

každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království božího.

Takže – svatební hostina začíná, ženich je zde, kalich oplývá. O své budoucnosti rozhodujeme právě teď, každý den, každou hodinu – pořád a dlouhodobě. Amen

 

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.