Z farářova šuplíku – Gn 25,11-18

 Publikováno: 30. 09. 2003, kategorie: Kázání


První díl ze série kázání na témata z knihy Genesis.

Ani život věřícího nenese vždycky jen zaručeně dobré plody. I když smíme prožívat mnoho dobrého, nejsme tak dokonalí, abychom v tomto světě zasévali jen semena krásná a užitečná. Někdy selháváme a zasijeme i leccos trpkého a ne zcela podařeného. Bible, jak myslí masitě, řekne to tak: …
Abraham, otec víry, nezplodil jen Izáka, zplodil též Izmaele. Když zapochyboval a ve své víře se zakymácel. To znamená – jako věřící nemáme jistotu, že působíme ve světě jenom věci pozitivní a požehnané; ne, zároveň uvádíme do pohybu i věci méně bohulibé, máme na svědomí i věci přinejmenším sporné, které také ovlivňují budoucnost a které už nelze vzít zpět. Nejsme supermani víry, kteří vždycky všechno udělají správně. Ani otec víry Abraham takový není.

A tak se jakožto věřící musíme vyrovnávat s tím, že naše působení ve světě je nejednoznačné. V něčem božímu království jdeme naproti a “činíme cestu přímou”, jindy zas jsme brzdou a svými selháními božímu království bráníme.

Jaké důsledky plynou z tohoto našeho dvojího působení? Jakou budoucnost svým životem připravujeme? Jaké dvě možnosti uvádíme do pohybu, resp. je posilujeme?

Ta první možnost je tu pro začátek vyjádřena jen jedním veršem: Požehnal Bůh Izákovi… a bydlil Izák u studnice Živého, vidoucího mne. Bůh mu požehnal. Je to cesta požehnaná, je v tom boží přitakání. Tedy: kladný způsob naší budoucnosti je v prospěšnosti, užitečnosti, v úspěchu dobrých a moudrých rozhodnutí, která mají pozitivní dopad na kvalitu vlastního i pospolitého života – pro Starý zákon ne sice v první řadě, ale přece jen až do těch hmotných statků. Je před námi možnost budoucnosti požehnané, kvalitní, prospěšné, přinášející užitek. Lze takovou budoucnost vyhlížet, přijímat ji, předávat dál. Boží požehnání je stav, o který lze prosit, který lze vyprošovat druhým, který lze předat ostatním, v setkání, v dotyku osobností – jak se říká: přeskočením jiskry. Je to možné, děje se to a je to nádherné: Boží požehnání činí člověka šťastným.

Člověk ovšem musí chtít; požehnáním nepohrdat a držet se u zdroje. Izák bydlí u studnice Živého, vidoucího mne. Podle jedné z předchozích kapitol, podle kapitoly 16., je to studna, kde anděl Hospodinův zastaví člověka na útěku a vrátí jej zpět do společenství víry. Hospodin, Živý, vidoucí mne, posílá mi do cesty své posly, aby mi zvěstovali slovo naděje, slovo návratu.

To je tedy první způsob budoucnosti, kterou svým životem můžeme připravovat, uvádět do pohybu a posilovat: když přijímáme a předáváme boží požehnání, dobrou kvalitu života, pak i budoucnost zůstává u nejlepšího zdroje a napájí se z dobré studnice, z hloubky Živého, vidoucího mne. Je štěstím předat to nejcennější: aby i další a příští věděli, že je důležité žít před boží tváří, v odpovědnosti a naději.

A pak je tu ta druhá možnost, druhý způsob budoucnosti, který uvádíme do pohybu. Naše sporné činy, naše selhání, otevírají prostor životu méně obsažnému, životu bez požehnání. Toho je Izmael obrazem – života, kterému Bůh nepožehnal. Všechno začalo Abrahamovým selháním, a ani dál to není žádná sláva. Rozvíjí se tu život, kde nevidět žádnou vertikálu, jen placatost. Žádný Živý, vidoucí mne, ale od Hevilah až do Sur, jenž jest proti Egyptu, když jdeš do Assyrie. No fuj! Skoro až od ráje skoro až do pekla: cokoliv od bájné Atlantidy až po souostroví Gulag. Rozplizlost, kde je možné všechno. Lhostejnost. Před tváří všech svých bratří položil se. Tj. – už ne před tváří boží, pouze před lidmi. Už ne odpovědnost vůči Živému, vidoucímu mne, už jen chtít vypadat před lidmi silně a mocně.

Dočetl jsem se, a moc se mi to líbí, že Gerhard von Rad – to je uznávaná kapacita přes Starý zákon – navrhoval tuto větu překládat: Roztahoval se všem svým bratřím přímo před nosem. To se mi zdá velmi výstižné pro tu neblahou směs síly, výsměchu a arogance, kterou svými nevěrnostmi přivoláváme a která se na nás, bohužel, tlačí ze všech stran. Bezohlednost, nezodpovědnost, pohrdání druhými – to vše zhoršuje kvalitu života a ohrožuje lidské soužití. Jako když jedete autem podle předpisů a nějaký buran se silným fárem vás ohrožuje nebezpečnou jízdou. Jako když přijdete do obchodu a tam si prodavačka pouští hudbu tak nahlas, že vám nerozumí, co si přejete. Jako když jdete na úřad, a tam z vás udělají hlupáka. Atd., prostě arogantní a pohrdavý svět. Vyvalují se všem přímo před nosem… po vsích jejich a po městech jejich, dvanáctero knížat po čeledích jejich. Získávají moc, zabírají území, předvádějí se, kašlou na ostatní – a žádné požehnání v tom není.

I takovou budoucnost někdy jako věřící uvádíme do pohybu, máme na ní svůj podíl, neseme za ni kus viny. Izmaele přece zplodil Abraham. Někdy máme možná pocit, že to všechno oni, ti druzí, ti jiní, ti nevěřící – jako bychom my za nic nemohli, jako bychom my vždycky patřili k těm lepším. Ale ne, i tam, kde je úžasná a silná víra, jak u Abrahama, i tam dochází k selháním a budoucnost ovlivňujeme neblaze.

Ale naštěstí, bible tuto stopu dál nesleduje. Je to tady, stává se to, víme to, ale dál se o Izmaelovi už nic nevypráví. Život placatý, život bez odpovědnosti, je totiž nakonec strašně nudný – co o něm ještě vyprávět? Skutečné drama víry, skutečné životní zápasy jdou přes Izáka k Jákobovi. Tam, kde je Živý, vidoucí mne, tam se nudit nebudeme; tam je co vyprávět. Teprve tam, kde zápasíme o boží požehnání, kde Hospodin zápasí o nás, tam se dějí zajímavé věci – život dostává smysl a království boží se blíží. Život Izmael je slepá ulička. Život Izrael má šanci. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.