Druhý díl ze série kázání na témata z knihy Genesis.

Abraham, otec víry, zplodil Izáka. To už víme: cesta víry je možná, děje se i v nové generaci. Nejsme věřícími jen sami pro sebe …
Můžeme a máme plodit novou skutečnost; abrahamovské vykročení do neznáma (v důvěře a spolehnutí) má nalézt své následovníky, a tedy tvořit, plodit společenství. Nejen v prostoru okolo nás, ale i v průběhu času. Kdo by si věřil svou vírou, ale nezajímala by ho další generace, kdo by neotevíral svou vírou budoucnost dětem, zůstal by stromem uschlým, společenstvím zanikajícím, církví neplodnou. Dalo by se říci, že věříme především kvůli budoucnosti, o tom přece zaslíbení Abrahamovi a narození Izáka výmluvně svědčí. Víra, vykročení, naděje, spolehnutí – to má pokračovat a rozmnožovat se, až toho bude jako hvězd na nebi, jako písku na břehu mořském.

Ale – jde to rychle a samo? Rozmnožuje se víra snadno? Když jsi věřící, je to samozřejmé, že tvé děti a tvá vnoučata budou taky? Ne, to není nic jasného, v tom není žádný automatismus, takto jednoznačně a přímočaře Pán Bůh svá zaslíbení neplní. Většinou je s tím problém. Vyžaduje to jisté úsilí a především trpělivost. To je téma dnešního textu: víra se vždy znovu rodí těžce, a vzniká-li společenství víry, neobejde se to bez komplikací a osobního nasazení jednotlivců.

Byl pak Izák ve čytřiceti letech, když sobě vzal za manželku Rebeku… sestru Lábana Syrského. Čtyřicítka je v bibli číslo, které naznačuje – něco máme za sebou, něčím složitým jsme prošli, a teď začíná jiná, lepší kapitola (viz putování pouští, Ježíšovo pokušení i nanebevstoupení). Čtyřicítka naznačuje – v průběhu času nastává kvalitativně jiný stav. Jde do tuhého, a to tuhé má být dobré. (Nevím, jestli Mick Jagger ze skupiny Rolling Stones je pilným čtenářem Písma, ale při příležitosti svých šedesátin to v jednom rozhovoru vyjádřil moc hezky: “Šedesátka? To už je v pohodě… Čtyřicítka! To když přijde, je to neuvěřitelné a opravdu těžké. Ale jak překonáte čtyřicítku, pak je všechno čím dál lepší!”)

Takže Izák jde na věc. Je mu čtyřicet a má všechny předpoklady plodit, rozmnožovat víru; napájí se ze studnice Živého, vidoucího mne, má boží požehnání – četli jsme přece minule, že Bůh mu požehnal; má pečlivě vybranou manželku (vždyť Rebeku mu vpodstatě “seslalo samo nebe”). Nic mu nechybí, dílo božího království se může dít, zaslíbení se může plnit, všechno může pokračovat dobrým směrem – ale ouha, přes všechno to požehnání je tu problém: neplodnost. A nic z toho, co bys chtěl a k čemu más ty nejlepší předpoklady, se dít proto nemůže, víru nemůžeš předat, zaslíbení nemůže se dít. Prostě to nejde. Co s tím? Co teď?

Je to zvláštní, jak všichni “praotcové víry” mají ženy neplodné. Sára, Rebeka i Ráchel. A samozřejmě, nejen praotcové, ale i další na různých místech bible, kde – jak už řečeno – jde do tuhého. Zřejmě se chce říci: společenství víry se nerodí ani snadno, ani rychle, ani – to už vůbec ne – samozřejmě. Nemáme na nový život nárok. Je třeba si uvědomit, že vše jen dostáváme, že jsme jen příjemci, kteří přijímáme milostivý zázrak nového života z ruky boží. Naše úmysly stát se velkými zvěstovateli víry (vždyť Bůh nám požehnal) mohou se zhroutit jak domeček z karet. Naše plánované rodičovství může se ukázat jako předčasná pýcha. Naše domněnky o vlastním vyvolení mohou vzít rychle za své. Náš sen o velikém díle, které vykonáme, může se rozplynout za potupného smíchu okolí. Jako by nám Pán Bůh schválně položil do cesty překážku. Jakoby nás navnadil svým požehnáním – a pak nás nechal dlouho, dlouho hledat. Neplodnost proto není trestem (i když nutno připustit, že starověký člověk to jako trest chápal), neplodnost není pomstou, ale je to obrovská a závažná výzva. Je třeba se ptát – co je boží požehnání za této situace? Co máme přehodnotit? Jak vykročit znovu a jinak? Co to znamená v nejhlubším významu toho slova: někoho zplodit? Co je to boží símě, které se rozsévá a z něhož roste nový život, z něhož roste víra, z něhož roste boží království? To jsou otázky, které mají co říci jak rodičům biologickým, tak otcům a matkám ve víře, a s nimiž nemůžeme být rychle hotovi.

I modlil se Izák pokorně Hospodinu za manželku svou. Cesta kupředu je v pokoře před Hospodinem a v lásce k bližnímu. Pokora je zřejmě to, k čemu máme vystřízlivět. Z opojenosti požehnáním, z velkých a smělých plánů rodičovských, z realizací a seberealizací zpět k pokoře, která se někdy až neuvěřitelně podstatně a základně projevuje právě ve vztahu mezi manželi. Izák to bere za dobrý konec. Pokorně se modlí za Rebeku.

A uslyšel jej Hospodin; a tak počala Rebeka, manželka jeho. To zní hezky, jako příklad fofrem vyslyšené modlitby. Hospodin uslyšel, Izákovi to přiklepl, a už může Rebeka otěhotnět, už se dílo děje. To je sen všech modlitebníků, aby to takhle fungovalo! Poprosíme, Pán Bůh uslyší, a šup, už to máme! Jo, to by se to modlilo, to by se to věřilo!

Ale omyl, tak to prostě není a nebude. Však příště uslyšíme z následujících veršů, že to Izákovo modlení trvalo, peosím, dvacet let! A byl Izák v šedesáti letech, když Rebeka porodila. (v. 26) Trvá to dlouho, než se věci pohnou. Trvá to dlouho, než pochopíme, že věci se mohou dít i jinak, než jsme si plánovali. Dvacet let musel Izák tápat a zápasit než zplodil. A právě tak dvacet let Samuel zvěstoval slovo boží, než ho někdo začal poslouchat. Předat víru, to není jen tak. Naplnit boží požehnání obsahem, to dá zabrat. Chce to čas a stojí to síly. Zplodit nový život, novou skutečnost, uvést do pohybu společenství víry, to trvá většinou mnohem déle, než bychom si přáli. Na jednu stranu je to možná k vzteku, že to někdy trvá tak dlouho, ale na druhou stranu je v tom i velká naděje, že jednou… že ještě to může být jinak než teď – pro všechny ty, kteří se trápí nad svými blízkými, nad dětmi, nad vnoučaty, nad církví, nad sborem, a třeba taky sami nad sebou. Nová skutečnost může jednou nějak přijít…

Ale i když nakonec Hospodin vyslyší, i když je modlitba – mohlo by se zdát – úspěšná, ještě pořád to neznamená, že Pán Bůh bude jednat tak, jak my si přejeme. Hospodin není od toho, aby plnil naše přání či požadavky. Na to má pěknou příhodu kolega Karásek… (Tomsa).

A u Izáka je to něco podobného. Modlí se za manželku, aby počala. A Hospodin vyslyší tak, že Rebeka nemá v břiše jednoho syna, ale rovnou dva, a navíc – ještě se ani nenarodili, a už jsou na kordy, už se perou. Potiskaly se děti v životě jejím… Začaly se strkat, překládá nový překlad.

Vyslyšené modlitby nemusejí hned znamenat svět lepší, srozumitelnější a krásnější. Mohou přinést i nové problémy a mnoho bolesti, s kterou jsme nepočítali. Co když proto Bůh některé modlitby nevyslyší – abychom byli této bolesti ušetřeni?

Rebeka je z toho rozrušená, nejistá – proč jsem tedy počala Abych přivedla na svět darebáky? Abychom zplodili ne víru, ale nepřátelství a nenávist?

A zjišťuje, že skutečnost, která se tu rodí, opět nebude vůbec jednoznačná: Dva národy z života tvého se rozdělí… Lid jeden nad druhý bude silnější a větší sloužiti bude menšímu.

Divná věc. Pro rodiče nic příjemného. Budoucnost zdá se komplikovaná a plná problémů. Věřící mají starosti. Starosti o své děti, víru v příští generaci. To známe. To dobře známe. Nenechává nás to klidné.

A přece tu začíná podivuhodný příběh, který přes mnohé komplikace a roztodivné peripetie bude směřovat k nádhernému rozuzlení. Věřící člověk tuší, že budoucnost bude složitá. A většinou se v tom nemýlí. Ale smíme mít naději, že navzory všem komplikacím a složitostem objeví se dobré vyústění, zazáří smysl, kteýr nakonec pro nás a pro všechny bude dobrý. Po dlouhé neplodnosti můžeme nést ovoce, které se zprvu zdá hodně trpké. Avšak nakonec, divnými cestami, musíme přiznat – nebo spíš: můžeme vyznat: mělo to cenu, nebylo to marné a my jsme nalezli hlubokou boží moudrost. Amen