Z farářova šuplíku – Gn 25,24-34

 Publikováno: 30. 09. 2003, kategorie: Kázání


Třetí díl ze série kázání na témata z knihy Genesis.

A opět je tu dvojí možnost. Tak jako otec víry Abraham plodí Izáka a Izmaele, tak Izák plodí též dvě cesty. A dokonce – už ani ne ze dvou žen, ale z jedné jediné, legitimní a milované: dva způsoby budoucnosti. Jeden otec, jedna matka, “jedno tělo”, a přece: a aj, blíženci (tj. dvojčata) byli v životě jejím – a jak víme z předchozího, pořádně se strkají …
Nejenom ze selhání, jako u Abrahama, vzniká dvojznačnost. I tam, kde je všechno v pořádku, kde věřící věrně vytrval a ze svého opojení požehnáním vystřízlivěl k pokoře – i tam plodíme dvě rozdílné skutečnosti, dva odlišné způsoby budoucnosti.

První vyšel ryšavý všecken a jako oděv chlupatý; i nazvali jméno jeho Ezau. Člověk hrubé srsti, jako kožešinový, tj. odolný, těžko zranitelný.

A za druhé vyšel bratr jeho, a rukou svou držel Ezau za patu; pročež nazváno jest jméno jeho Jákob. Ten druhý se dere k životu obtížně. Nepočítalo se s ním, je jakoby navíc, musí si vše vybojovat. Není hrubé srsti, není hroší kůže – je zranitelný. Ale nevzdává se a zápasí.

Jedna víra, jedna láska, jedna naděje, u Izáka a Rebeky, a přitom dva způsoby budoucnosti, diametrálně odlišné a proti sobě. Od počátku jsou tyto dva přístupy v neshodě, ve sváru. Nelze jinak, než jednomu z těchto dvou způsobů budoucnosti dát přednost.

A když dorostly ty děti, dozvídáme se v dalším verši, rozdíly se ještě prohloubí. Ta dvojí cesta už je všem evidentní. Ezau byl lovec – a uměl to. Jákob pak bydlel ve stanech, což neznamená ani tak, že se držel rád doma, jak se to někdy vykládalo, ale že byl pastevec a kočoval. Pokračoval tedy v tradici Abrahamově.

Když to shrneme: je třeba se rozhodovat mezi dvěma cestami, mezi dvěma způsoby budoucnosti. Ten jeden je v hrubé srsti, neohrožené hroší kůži, která se prosazuje ráda silou, dává najevo převahu – a co je důležité: budoucností se moc nezabývá. Je to život v krátkodobých horizontech. Žít jen přítomným okamžikem – co si nalovíme, to máme. Když nemáme, tak si nalovíme. Ten druhý způsob budoucnosti je naproti tomu v perspektivách dlouhodobějších: pastevec, pastýř, přece pečuje, pase, střeží, podporuje mláďata; stará se o to, co roste, co prospívá. Život tu není jenom “bum prásk”, ale cítí odpovědnost za časy příští, myslí na budoucnost, vidí věci z širší perspektivy.

Jak aktuální! Kolik chlupatých Ezauů se tu prohání všude kolem i v nás. Když nám něco chybí, tak si to ulovíme. Hlavně teď mít! Teď jíst, teď užít! Co bude zítra, co bude po nás, na tom nesejde. Urvat si od života teď, žít přítomným okamžikem, být silnější než druzí, dát jim pocítit svou přesnou trefu. Masarykovo “sub specie aeternitatis”, vidět věci pod zorným úhlem věčnosti, to je Ezauům k smíchu, to nechápou. Život lov, život střelba; odpovědnost za stav světa žádná. Oč obtížnější to mají Jákobové, kolem nás i v nás, kteří odpovědně pečují a chrání, kteří se starají o budoucnost. Vždycky jsou až druzí, vždycky jsou zranitelní, nemají tu hroší kůži, nemají tu převahu síly. Namáhají se pro příští generace – a za to se většinou ani nepoděkuje (narozdíl od pečínek).

Zajímavé na tom je, že ty dvě cesty se často kříží, jdou proti sobě, sváří se, ale nemůžeš jít zároveň po obou. V každé chvíli života jednu z nich volíš, v každém okamžiku jednu z nich preferuješ.

I byl Izák laskav na Ezaua, že z lovu jeho míval pokrm, ale Rebeka laskava byla na Jákoba. Izák volil špatně, nechal se oslepit okamžitými výhodami. Kolik takových nešťastníků už bylo! Ale Rebeka z těch dvou způsobů, těch dvou přístupů, volí dobře. Rozhoduje se pro odpovědnost. Nenechá se zmámit okamžitými výhodami, nezapomíná zřejmě na slovo Hospodinovo, které zaznělo, vidí život z širší perspektivy, než je jen momentální pošušňáníčko. Který způsob preferujeme my? Na koho my jsme laskavi? Co nám více imponuje?

Je nutno pro jednu cestu se rozhodovat, jeden způsob preferovat, neboť pak dochází k vyhrocené situaci a naše volba, naše preference ovlivní věci na dlouhou dobu dopředu. Určí směr a cesta zpátky bývá obtížná. Uvařil pak Jákob krmičku. Tehdy Ezau přišel z pole zemdlený a řekl Jákobovi: Dej mi, prosím, jísti té krmě červené, nebo jsem umdlel.

To se může stát. Jákob právě uvařil krmičku, on je teď ten, který má pokrm. A Ezau právě neulovil, vyšel v tom svém naprázdno. Selhalo mu to; v tom jeho vlastním předstihl ho Jákob s nějakou šošovicí červenou. A Ezau omdlévá hlady. Dneska není pečínka, dneska by bral i kejdu! Selhalo, na čem staví svůj život. Žádné okamžité výhody se teď nekonají! A velký borec, hroší kůže lovec, prosí o trochu jídla. Ti, kteří žijí jen okamžitou chvílí, musejí jednoho dne s prosíkem za těmi, kteří myslí na budoucnost. (Viz také např. podobenství o družičkách.) A není nic příjemného vidět silné lovce současnosti, jak se doprošují aspoň kousku něčeho, čím celý život pohrdali…

Jákobova odpověď je dost chytrá, někteří říkají rovnou vychytralá. Prodej mi dnes hned své prvorozenství. Přiznej mému způsobu důležitost, uznej, že má cesta je správnější. Vyhlaš veřejně, že péče o stáda je prvořadá! Vyhlaš veřejně, že jsem to já, kdo pokračuje v tradici Abrahamově. Uznej, že starost o život pod zorným úhlem věčnosti je víc než okamžitý zisk!

I řekl Ezau: Aj, já k smrti se blížím, k čemuž mi tedy to prvorozenství?

A je to venku. Když lovec nic neuloví, na ničem mu nezáleží. Je prodejný jak děvka. Už ho vůbec nezajímá, co je prvořadé, co je důležité. Takové má konce tento přístup k životu – napřed síla, převaha, odolnost a nezranitelnost; a pak v krizi se tohle všechno smrskne do ubohé, odpudivé omezenosti, která ani v tak vypjaté situaci nevidí nic než opět jen tu jedinou výhodu přítomné chvíle – totiž kus žvance…

Chudák, kdo takhle pitomě prodává sám sebe!

Na druhé straně Jákob cítí výjimečnou příležitost: Přisáhni mi dnes hned. Jákob zápasí. I přisáhl mu Ezau a prodal prvorozenství své Jákobovi.

Jákob tedy dosáhne svého. Zdá se, že vítězí.

Tedy Jákob dal Ezauovi chleba a té krmě z šošovice. Kterýžto jedl a pil, a vstav, odšel; a tak pohrdl Ezau prvorozenstvím.

To je memento. Vždycky, když v nějaké chvíli zvolíme cestu lovců, cestu hroších kůží, připomeňme si tyto potupné konce. Kdo žije pouze přítomnou chvílí, komu jde jen o okamžitý zisk, nakonec ztratí svou důstojnost, pohrdne sám sebou. To nikomu ani sobě nepřejme, raději u Krista Ježíše se učme, co je to život z hlediska věčnosti. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.