Tak tedy: jak je to s tím „těla z mrtvých vzkříšením“? Jak vstanou mrtví?

V dnešní době, kdy jsou lidé náchylní věřit i těm nejneuvěřitelnějším pověrám, kdy se s vážnou tváří tvrdí naprosté nehoráznosti, třeba o ufonech, o vlivu hvězd na lidské osudy, převtělování, vyvolávání duchů a já nevím co ještě, zdá se, jako by řeč o vzkříšení nebyla už zdaleka tak skandální jako před několika desetiletími. Tehdy tzv. vědecký ateismus vzkříšení nepřipouštěl; dnes ve změti obskurních pavěd a náboženských gulášů je vzkříšení každému spíše lhostejné. Stará, tradiční náboženská představa. A co má být? Když někdo může věřit, že kdejaké uprdnutí ve vesmíru má vliv na manželské štěstí nebo že jsem byl v minulém životě babičkou egyptského faraóna, tak proč by zas jiní nemohli věřit, že po smrti kdesi cosi bude. Vždyť je to docela roztomilé, rozhodně mnohem roztomilejší než úzkoprsé tvrzení, že člověk je jen hmota a jinak nic… A vůbec – dneska ať si každý věří, čemu chce.

Legrace i lhostejnost ovšem náhle končí ve chvíli, kdy se osobně člověk setká se smrtí. Nevyléčitelná nemoc, pomalé umírání, rakev, v níž leží váš nejbližší – to jsou situace, kdy si člověk nově a naléhavě položí otázku: opravdu věřím „v těla z mrtvých vzkříšení“? Může to být pravda?

Přiznávám se k víře (a vždycky jsem tak i kázal), že vzkříšení je především záležitostí nás živých! Nový věk se vlamuje do našich životů; jde o naději, kterou můžeme mít jako živí navzdory své smrtelnosti: Kristus vstal, on žije, smrt ho nepřemohla, on působí v našich srdcích – tak zní evangelium, že láska boží v Kristu Ježíši je mocnější než smrt, že život má smysl, přestože umíráme! Na tom všem je třeba trvat. Vzkříšení se děje v našem životě – s Kristem jsme pohřbeni, s Kristem povstáváme k novému životu. Tak jako Lazaři, jako dcery Jairovy, jako suché kosti z údolí podle Ezechiele, byli jsme vzkříšeni – navzdory smrti, která jednou přijde. “Ježíš živ jest a já s ním, smrti tebe proč se báti…” To všechno platí, to je evangelium, to si nenechejme nikdy vzít.

Ale pak a přesto zůstává tu ta podivná otázka – co mrtví? Mohou vstát? Jak? V jakém těle?

Položíte-li tuto otázku nějakému farářovi, teologovi, počítejte s tím, že se trochu rozčertí. Jaká pošetilost!, zvolá nad tím apoštol Pavel. Kazatele evangelia totiž dráždí, když lidé ulpívají na technicko-fyzikálně-biologických podružnostech skutečnosti Krista. Když se spekuluje o něčem, co stejně zodpovědět nelze. Copak to někdo může vědět, jestli a jak vstanou mrtví, v jakém těle? To přece nikdo neví a vědět nemůže, a když se někdo tváří, že to ví, jsou to jen spekulace a hypotézy a představy, které mohou někdy pravdu i zatemňovat a uvádět ji v posměch. Jaká pošetilost, takto spekulovat a odvádět tím pozornost od evangelia, které zní – Kristus je živ a my jsme se s ním setkali.

Apoštolu Pavlovi to ovšem nedá. To je nesnáz zvídavých a přemýšlivých duchů, že si nedají pokoj, dokud na každou otázku nenajdou aspoň trochu uspokojivou odpověď. Pavel na své podrážděnosti nezůstává a po svém zvolání jaká pošetilost! (Kraličtí překládají nemoudrost!) přece jen na rovinu technicko-fyzikálně-biologickou přistupuje a pokouší se tento aspekt vzkříšení mrtvých nějak vysvětlit a na nemoudré, pošetilé otázky jakýms takýms přírodovědným výkladem odpovědět. Je to poněkud překvapivé, že se Pavel do toho vůbec pouští, ale je možné a nemůžeme to vyloučit, že právě takovýto výklad může někomu ve víře pomoci – jinak by to snad v bibli ani nebylo.

Pavel se nás svým výkladem, svou úvahou, snaží vést k pokoře; nejen k pokoře vůči faktu a majestátu smrti, ale k pokoře vůči tvůrčím možnostem božím, jejichž hranic nikdy nemůžeme dohlédnout. Říká:
(v. 36-38) To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo.

Tedy: žádná květina (je-li to zrovna semenáč), žádná pšenice nemůže vzejít bez semínka. Semínko má však jiné tělo, jiný tvar než květina či klas obilí. Tělo semínka musí zemřít, rozpadnout se a zmizet, aby vzešlo tělo květiny. Smrt původního tvaru je začátkem, předpokladem tvaru nového. Tak to vidíme v přírodě napořád – jak z něčeho stává se jiné, jak zrna, zárodky a semínka umírají, aby povstal nový tvar, nový život. Je to běžné, „normální“, a přece vždy znovu fascinující zázrak obživení, nepopsatelný zázrak povstání nových těl. A tvarů je úžasné množství, Bůh činí svět rozmanitý: (v. 39-41) Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září.

Ví housenka, že umře a stane se motýlem? Ví zrníčko, že umře a stane se obilím? A co když – naznačuje apoštol – naše pomíjivé tělo je také takovým semínkem, které musí zemřít, aby z něho mohl vzejít úplně nový tvar, dnes nám nepředstavitelný? Co když naše pozemské putování je taky takové kuklení housenek, které ještě nevědí nic o létání? A teprve smrtí narostou nám křídla a my vzlétnem? Kdo může říci, že to tak jistě není? Kdo zabrání stvořiteli, aby nám dal takto povstat do nového tvaru? Což on nestvořil rozmanitá těla lidí, zvířat, ptáků a ryb? Nestvořil tělesa pozemská i nebeská? Proč bychom nemohli být zrnem, které umře a zmizí, aby z něj mohla vykvést podstata v plných barvách a plné kráse?

Snad nikde jinde není biblické svědectví tak blízko dnes módnímu učení o převtělování duší jako právě zde. Ale je to skutečně jen „štrejchnutí“, jen přiblížení, které jinak nemá vůbec nic společného. Apoštol míří úplně jiným směrem, než že by se z vás mohl stát hroch anebo myš: (v. 42-43) Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.

Ty tři protiklady (pomíjitelné – nepomíjitelné; v poníženosti – v slávě; v slabosti – v moci) nám ukazují, že ve vzkříšení těla nejde o nějaké převtělování zas do čehosi živočišného, že nejde ani o nesmrtelnost duše, která bojuje proti tělu, a dokonce nejde ani jen o oživení mrtvoly, o návrat do téže fyzické, předsmrtné existence.

Ve vzkříšení těla podle tohoto Pavlova výkladu jde o nový tvar lidské osobnosti, začíná nový věk naší lidské existence. Květina bez semínka není možná. Zaseté semínko umírá, květina vykvétá. Semínko i květina jsou tatáž rostlina, charakteristika osobnosti trvá, druh je tentýž, ale tvar prochází radikální proměnou. Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Tentýž člověk, ale už jinak.

Samozřejmě, že to všechno je jen obraz, jen Pavlův pokus nasměrovat naši nevědomost o tom, co bude po smrti, k pokornému očekávání tvůrčích božích možností. Vždyť co my víme – nový tvar, nový způsob, nový věk lidství nemůžeme vyloučit, naopak: můžeme v to doufat. Nemusíme si zbytečně přivírat vrátka prohlašováním, že po smrti není nic: i pro mrtvé můžeme mít naději. Těla z mrtvých vzkříšení je takto možné.

Tak nevím – třeba ten Pavlův „přírodovědný“ výklad někomu z vás pomohl. Ale nelze u toho skončit. Je-li to tak, jak Pavel kalkuluje, mohlo by nám k očekávání nové budoucnosti stačit pozorování jarní přírody. Kde však zůstal Kristus Ježíš? Neocitli jsme se v tomto biologickém příměru na obecně náboženské rovině nějakých vegetačních kultů? Nemohli bychom věřit raději v housenku a motýla než v Krista ukřižovaného a vzkříšeného? Kdyby smrt takto přírodně byla zároveň novým zrozením, jakou roli by pak hrálo spásné dílo Kristovo? Ježíšův boj proti zlu? Oběť Beránkova?

I z toho je vidět, na jak tenký led se apoštol pustil. On, který vždy jinak myslí tak christologicky, christocentricky, nějak tu – byť jen na chviličku – pustil ze zřetele Krista.

Ale abychom mu nekřivdili, opravdu jen na chviličku. A proto rychle zpět k evangeliu. Od technicko-fyzikálně-biologických otázek a pokusů o odpověď zpátky ke Kristu Ježíši. Od spekulací pošetilých a nemoudrých zpátky k tomu člověku božímu, který zvítězil nad smrtí láskou. Který je – jak píše Pavel hned v následujícím verši – Duchem obživujícím. Který nám ve svém milosrdenství nabízí smysl života takové pravdivosti a takové síly, že ani smrt už nás nemůže ochromit.

Ježíšovo fyzické tělo je pryč, jeho tělo duchovní však žije. V tom je ten nejlepší základ naší naděje proti smrti, základ naděje i pro mrtvé. I my s Kristem můžeme žít po smrti tělem duchovním.

Takto tedy vstávají mrtví, takto lze věřit „v těla z mrtvých vzkříšení“ – když milosrdenství Ježíše Krista naplní naše srdce takovou silou a takovou vehemencí, že ani smrt už nás v naší důvěře a naší naději nemůže zastavit. Amen