V pravé poledne (Ivan)

 Publikováno: 29. 03. 2006, kategorie: Filmový klub


Na filmu, který bývá zařazován do kategorie western (kovbojka po našem) mě fascinuje zhuštěný příběh který vylíčí dobu dokonce o něco kratší než je trvání filmu. Už jen to je neobvyklé. Své protagonisty zaskočí svým tempem také. Tito spořádaní občané, sousedi, dlouhodobí přátelé, ti všichni jsou najednou vytržení ze svých jistot, klidu, pohodlí. Kdysi to možná zvládli, kdysi se dokázali takové výzvě postavit, ale teď? Vždyť už jsme si zasloužili klid, už jsme udělali dost, máme své rodiny, chceme žít! Během krátké chvíle jsou všichni postaveni před neúprosné rozhodnutí. Nejde ani tak o jejich životy, o život jde v přímém sledu “jen” jejich šerifovi. Ale ten se zasloužil o jejich klid a pohodlí, ten jim zajistil pořádek a právo, následkem čehož se stali váženými a v klidu žijícími občany. A teď se rozhodujte! Jeden život toho, kterého jsme si vážili a nazývali ho přítelem. A možná pak banditi odejdou. Třeba to nebude tak hrozné. Svědomí? Jděte, jsme přece rozumní lidé a hlavně máme na svůj klid právo! Když se tu začneš střílet, nikdo tu nebude investovat! Úžasné je jak velké spektrum lidí toto pozdvižení prolustruje. A ne všichni se chovají stejnou měrou zbaběle/odvážně. Z jednoho každého případu lze vyčíst poučení.

Specifickou postavou je i šerifova novomanželka. Svou trochu naivní vírou se brání před otřesným zážitkem z dětství. Zpočátku natolik tvrdě tlačí svým pacifismem svého muže k odchodu, že je odhodlána ho i opustit. Cítí jeho jednání jako zradu, na sobě a svých ideálech. On ale ví, že dělá co musí. Ví že útěk není řešení. Není přehnaně odvážný. Je sám, má strach. Krásná mexičanka ale ví co říká, když jeho pomocníkovi výsměšně výsvětluje rozdíl mezi ním a šerifem: “…jsi pěkný chlapec, máš široká ramena….ale Will Kane je muž.” Šerif bojuje zdánlivě beznadějný boj sám. Rozhodl se tak, na rozdíl od všech ostatních. Poslední rozhodnutí je však na jeho ženě. V jediném krátkém okamžiku se jí vyjeví naivita jejího postoje když zločinec míří na jejího muže a zbývá jen vteřina do jeho smrti. Jeden musí zemřít – a tohoto musím zabít já aby můj muž žil. Zde film pro mě vrcholí, bez ohledu na další a závěrečné výstřely, bez ohledu na nepatetické, ale jednoznačné gesto a výraz šerifa, který odjíždí a háže hvězdu pod nohy spořádaných občanů. (IC)

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.