1 Kr 19,1-8

 Publikováno: 15. 11. 2008, kategorie: Kázání

Tedy oznámil Achab Jezábel všecko to, což učinil Eliáš…



Tedy oznámil Achab Jezábel všecko to, což učinil Eliáš, a že naprosto všecky proroky její pobil mečem. A protož poslala Jezábel posla k Eliášovi, řkuci: Toto ať mi učiní bohové a toto přidadí, jestliže v tuto hodinu zítra neučiním tobě, jako ty kterému z nich. Což když zvěděl, vstana, odšel pro zachování života svého, a přišel do Bersabé, jenž jest v Judstvu, kdež nechal mládence svého. Sám pak šel předce po poušti cestou dne jednoho, a přišed, usadil se pod jedním jalovcem, a žádal sobě smrti a řekl: Jižť jest dosti, ó Hospodine, vezmi duši mou, nebť nejsem lepší otců svých. I lehl a usnul pod tím jalovcem. A aj, v touž chvíli anděl dotekl se ho a řekl jemu: Vstaň, pojez. A když pohleděl vůkol, a aj, u hlavy jeho chléb na uhlí pečený a číše vody. I pojedl a napil se, a lehl zase. Opět vrátiv se anděl Hospodinův po druhé, dotekl se ho a řekl: Vstaň, pojez, nebo velmi dlouhou máš cestu před sebou. A vstav, jedl a pil, a šel v síle pokrmu toho čtyřidceti dní a čtyřidceti nocí, až na horu Boží Oréb.

Takové skvělé vítězství má Eliáš za sebou! Blesk šlehnul z nebe v pravou chvíli, pohané poraženi, jejich náboženství zesměšněno, Bálovi proroci pochytáni a zmordováni; sucho bylo přesně tak, jak Eliáš řekl, a potom déšť, jak si ho vymodlil – všechno mu hraje, všechno se děje podle jeho přání: drtivé vítězství Hospodina nad Bálem, co ještě víc si přát…

Tak tedy – opojný triumf? Vrátí se národ k Hospodinu, s králem a královnou v čele? Když se královna dozví, jak jeden prorok Hospodinův zvítězil nad čtyřmi sty proroky Bálovými, vymaní se z pověry a prohlédne k víře? Její srdce kamenné promění se v srdce citlivé? Uvěří v Hospodina a opustí božstva pohanská?

Nikoli. Pro člověka oddaného svému náboženství, svému poblouznění, jsou argumenty nějakých přírodních či nadpřírodních zásahů nepřesvědčivé. Řekněte Jehovistovi, že Jehova nezpůsobil konec světa, jak hlásala jejich Strážná věž, a že tedy Hospodin, milující Stvořitel, je proto mocnější než jejich vymyšlený Jehova. Přesvědčí to Jehovistu? Vzdá se svého božstva? Pochopitelně nikoli. V zápase o pravdu, ve sporu mezi náboženstvími, tedy ve sporu o to, jaký je Bůh, důkazy přírodní či nadpřírodní mnoho nezmohou. Argumentovat fyzikou či metafyzikou je sice možné, ale srdce zatvrzelé proti Hospodinu to sotva změní a cestu k Bohu jedinému živému to většinou neotevře. Tím méně vymlácení protivníků mečem. Jezábel nepadne do prachu před Hospodinem, naopak – při svých bozích přísahá, že Eliáše zabije. Ne změna smýšlení, nýbrž hněv a pomstychtivost.

Eliáš je z toho otřesen; dnes bychom řekli moderním psychologickým termínem “frustrován”. Všechno mu to vyšlo, jak si přál, Hospodin se prokázal jako nejmocnější mezi bohy, zasáhl v pravý moment – a přesto se vůbec nic nezměnilo. Vše při starém, všechno, co Eliáš na hoře Karmel prováděl, bylo marné, lidé žijí jako dřív, jen nenávist je ještě větší.

To je zoufalství proroků Hospodinových, že jejich činy i slova vyzněla naprázdno, k ničemu to nebylo. Eliáš není v tom výjimkou – vlastně každý, kdo se někdy angažoval pro Hospodina, kdo riskoval a nasadil vlastní kůži, ten dobře zná ten pocit marnosti, neměnnosti a zbytečně vymrhané energie. Můžete se pro Hospodina třeba rozkrájet, a lidé budou dál tupě sloužit svým bůžkům. Můžete velice horlit pro Hospodina, Boha zástupů, a lidé od svých běžných a navyklých stereotypů neustoupí ani o píď a když vás nezačnou rovnou nenávidět, budou si aspoň ťukat na čelo. Můžete až k smrti toužit po tom, aby Hospodin zasáhl, Hospodin skutečně zasáhne – a ono nic, lidi se nezmění.

To je deziluze Eliášova. Takové znamení s nebe! Takové skvělé vítězství – a ono nic. Marně se namáhal, bylo to k ničemu. Ve strašném rozpoznání, že celé to divadlo “hrozné a divné” na hoře Karmel bylo zbytečné, prchá Eliáš na jih, do Judska, až k Bersabé. Právě toto zeměpisné určení, stejně jako nenadálá zmínka o mládenci, tedy služebníkovi, kterého zanechal na jednom místě, a dál šel sám, aby se nakonec usadil pod jalovcem, všechny tyto reálie odkazují nás na jiný starozákonní příběh a odkrývají tak nečekanou souvislost. Poblíž Bersabé se totiž odehrál také ten známý příběh z Genesis 22 – obětování Izáka. Abraham zanechává služebníky na jednom místě, dál jde sám pěšky, aby obětoval svého syna, avšak v poslední chvíli se v trní objeví skopec, beránek, který je obětován. Izák zemřít nemusí. Na tento příběh si máme vzpomenout, abychom pochopili, kam až sahá Eliášovo zoufalství. Jde na ta místa a uléhá pod jalovcem, ČEP překládá pod trnitým keřem, a nabízí sám sebe k oběti. Místo Izáka, místo beránka. Jižť jest dosti, Hospodine, vezmi duši mou. To jsou ty kritické chvíle, kdy člověku už nezáleží na životě, kdy nevidí smysl, proč pokračovat. Zajímavé ovšem je, že Eliáš obrací výčitky sám proti sobě: Nejsem lepší otců svých. Neviní druhé, nehořekuje nad Achabem a Jezábel, tuší nějakou mýlku sám v sobě. Až k takovým koncům může dojít prorok, který vzal vážně svůj úkol, a má pocit, že ho nezvládl, že neví, co dál. Chce zemřít, chce být obětován jako Izák, tentokrát doopravdy, chce být tím beránkem uvízlým v trní, chce mít Ježíšovu trnovou korunu. Když svým životem, jak se mu zdá, nic nezmohl, snad alespoň smrtí?

Jenomže Hospodin takovouto oběť ze zoufalství nechce, smrt vykalkulovanou, smrt jakožto nabídku nepodporuje a nepřijímá. Stejně tak odmítá Joba či Jonáše, když s podobnou nabídkou přicházejí. Hospodin má s prorokem ještě plány, má pro něj ještě důležité úkoly. Prorok nemá svou smrt nabízet a toužit po ní, prorok, jak víme z bible, je většinou ke smrti dohnán a uštván – i když zrovna Eliášova smrt byla zas ještě jiná. Nehrej si na obětního beránka ze zoufalství, obětním beránkem se máš stát v dalších zápasech, které pro tebe Hospodin chystá! Nenabízej Hospodinu svou smrt, však k ní dojde jinak! Tady právě sekty někdy ujíždějí, čas od času slyšíme o nějaké šílené hromadné sebevraždě, ale to není cesta Hospodinova. Oběť máme přinášet v zápasech víry, v boji o vítězství pravdy, v boji proti zlu, nikoli se do role oběti stylizovat a svou smrtí si ji vynucovat.

I lehl a usnul pod tím jalovcem. A aj, v touž chvíli anděl dotekl se ho a řekl jemu: Vstaň, pojez. A když pohleděl vůkol, a aj u hlavy jeho chléb na uhlí pečený a číše vody. I pojedl a napil se a lehl zase. Opět vrátiv se anděl Hospodinův po druhé, dotekl se ho a řekl: Vstaň, pojez, nebo velmi dlouhou máš cestu před sebou.

Ve chvílích zoufalství, kdy člověk myslí na nejhorší, dokáže nás úplně jinak nasměrovat posel. Potřebujeme člověka, který nás posílí, občerství, který nám dodá energii. Potřebujeme každý z nás, a proroci dvakrát, takového božského posla, takového anděla. Nejsou andělů všude tucty, ale tam na božích místech, tam kde z tradice se objevují, tam máme šanci, že si nás všimnou. Možná i proto musel Eliáš šlapat až do Judska, až k Bersabé, aby v pravý čas potkal svého anděla. Ono to má dobrý smysl – chodit na ta místa, kde tradice je živá! To není bezvýznamné, že chodíme do kostela! Až budeš tonout v zoufalství, až ti bude všechno tvé dílo připadat zbytečné a život promarněný, pak právě tam, v oblasti tradice, nejspíš potkáš svého anděla, nejspíš tam se setkáš s poslem, který tě občerství a nově nasměruje, který ti vleje do žil naději. Tím poslem může být kdokoli, kdo nám takto v pravý čas poslouží. Před chvílí chtěl Eliáš umřít. A najednou slyší: velmi dlouhou máš cestu před sebou. Velké úkoly tě ještě čekají.

To je obrat, nová chuť do života, postavení se na nohy. Všechny naše frustrace a deziluze mohou být překonány, kde se setkáme s novým posláním, kde se vydáme na novou cestu, kde se nenecháme deptat svým okolím ani svými neúspěchy a vykročíme k budoucnosti boží.

A vstav, jedl a pil, a šel v síle pokrmu toho čtyřicet dní a čtyřicet nocí až na horu Oreb.
Eliáš vykročil na cestu k budoucnosti boží, ale zároveň je to cesta ke kořenům. Zpět ke zdrojům, k základům víry v Hospodina. Už byla řeč o Abrahamovi, teď je řeč o Mojžíšovi, o božím jménu, o vyvedení z Egypta, putování pouští. Eliáš jde až na sám kořen víry v Hospodina, až na horu Oreb, kde podle Písma bylo zjeveno jméno Hospodinovo a podle knihy Deuteronomium i Desatero. Z toho svého mylného, jakoby pohanského dojmu, že Hospodin se prokazuje znameními z nebe, že dokazuje vlastní existenci přírodními či nadpřírodními zásahy, že toto by mělo pohnout s lidmi, má Eliáš dospět k poznání jinakosti Hospodinovy, má se vrátit na začátek, na horu Oreb, ke zjevení božího jména: Jsem, který jsem s vámi. Budu s vámi, tak jak s vámi budu. To znamená – i v prohrách, i v neměnnosti, i v utrpení, i v neštěstí, i ve smrti. I my s Eliášem vykročme zpět k hoře Oreb. To znamená zpět ke slovu božímu, zpět k božímu jménu. Naše bohoslužby ať jsou horou Oreb. S Eliášem se snažme pochopit – a příští verše této kapitoly nás dobře povedou – že Hospodin není jen nejmocnější mezi pohanskými bohy, že se neprokazuje vnějšími triumfy či plněním našich objednávek, ale že je to Bůh jiný. Jaký? O tom příště. Pro dnešek stačí, když uslyšíme a pro sebe osobně přijmeme ono andělské poselství: Vstaň a pojez. Velmi dlouhou máš cestu před sebou. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.