Lk 17,11-19

 Publikováno: 19. 09. 2006, kategorie: Kázání


Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jednévesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

Není tu jen církev a její kostely či modlitebny. Nejsou tu jen ti, kteří – jak jsme zpívali v Žalmu 84. – „jedni druhé předstíhají“, aby byli co nejdřív na Sionu, v chrámu Páně. Jsou tu i jiní lidé věřící, lidé, kteří možná do chrámu nechodí, kteří – jak se dnes říká – nepraktikují. V Hospodina nějak věří. Církev na takové hledí většinou spíš svrchu, jako sice snad na křesťany, ale trochu méně hodnotné, kterým přece jen cosi chybí.

Ježíš se této množině věřících nijak nevyhýbá. Jde sice do Jeruzaléma, tedy do chrámu, ale na své cestě procházel Samařskem a Galileou. Topograficky by to byl poněkud zmatený údaj, jde přece z Galileje, ale v bibli nejde o zeměpis ani dějepis, tedy „o to, jak to asi bylo“, nýbrž o zvěst, poselství, o řeč jakoby básnickou, která v tomto případě chce sdělit: Ježíš procházel Samařskem, přestože (jak jinde řečeno) židé se samařany nestýkají, prochází Galileou, protože (jak opět jinde řečeno) – cožpak z Galileje může přijít něco dobrého? Ježíš se nevyhýbá věřícím na okraji církve, nevyhýbá se věřícím mimo církev. Ostatně, sám je Galilejský, i na něj se zbožní pravověrní dívali s despektem.

Ježíš tedy vnímá pluralitu božího lidu – jde do kostela, ale stýká se i s těmi, kteří nejdou, jejich absenci jim nevyčítá, respektuje jejich způsob víry. Však podle evangelisty Jana to i řekl ženě samařské, že nakonec nejde ani o chrám, ani o posvátnou horu, ale o uctívání Hospodina v duchu a pravdě. Vezměme tedy s Ježíšem na vědomí, že kostel je možnost jen pro někoho. Ještě se dá věřit i jinde a jinak než v chrámu.

A nyní, v těchto končinách, dochází k setkání.Když Ježíš přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!

Ježíše vyhledávají málo-mocní, ne-mocní, vystrčení na okraj společnosti, izolovaní, nešťastní. Nezaměstnaní, bez domova. To jsme my v nejtíživějších situacích, bezradní, uštvaní. Když máme málo moci svou situaci změnit. Když nás přemůže malomyslnost, a třeba i ta naše česká malost. Málo moci ke změně, k záchraně, málo moci k obratu.

Jakmile přichází Ježíš, všichni my, takto sklíčení, takto malomocní, voláme zoufale: Smiluj se nad námi! To není jen spontánní výkřik prosby o pomoc, to je zároveň liturgická formule, zvolání bohoslužebné, modlitební, které bývá adresováno samotnému Hospodinu. I v těchto končinách, setkává-li se člověk s Ježíšem, cítí tedy jakousi spojitost s Bohem, v Ježíši je něco božího, také nábožensky zachraňujícího. Bezmocný člověk volá k Ježíši o smilování, neboť z něj, toho Mistra jedinečného, vyzařuje velká moc. On probouzí naději, naději v sílu, která je boží, která je milosrdná a zachraňuje.

I v těchto končinách se to projevuje. I ti, kteří věří jinak, v setkání s Ježíšem hlasitě volají po jeho lásce, po jeho slovu – právě pro ně. V rozmanitém malomocenství, ve všelijaké nemoci a bezmoci, je to nakonec možná jediná naděje a poslední šance. Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!

A když je uviděl, řekl jim: Jděte a ukažte se kněžím! To zní dost drsně… Jako by říkal: „alou do kostela! hybaj do chrámu! Ale pozor, není tomu tak. Ježíš nenahání bezmocné lidi do církve, nepase se na jejich zoufalé situaci, nezneužívá jejich nemoci. To slovo je vpodstatě již slovo uzdravení, neboť jít se ukázat kněžím měli podle Lv 14, jak jsme to četli, ti, kdo byli očišťováni, kdo byli uzdraveni. Byl to starozákonní předpis, který ukládal projít vyléčeným přesnou procedurou, aby nemoc byla zažehnána a člověk se mohl vrátit do života. Kultické úkony očišťování navracely člověku jeho místo mezi zdravými. Jděte a ukažte se kněžím znamená tedy vpodstatě – vy jste zdrávi! A skutečně: když tam šli, byli očištěni.

Pán Ježíš má tu moc: uzdravit z bezmoci, vytrhnout z neštěstí, překonat malomyslnost a izolovanost. V setkání s ním se uzdravujeme, očišťujeme, vracíme zpět do života. Ale teď jde o to – a to je v příběhu zásadní otázka – do jakého života se vracíme? K čemu? Jak to bude dál?

Devět lidí z deseti potřebuje setkání s Ježíšem hlavně k tomu, aby jim vyřešil jejich problém. Touží po jeho smilování, aby všechno bylo, jak oni chtějí. Aby už neměli tu nemoc, aby měli svůj byt, svou práci, aby našli peněženku, o kterou přišli, aby se už nestalo nic nepříjemného. Tak většina chápe boží pomoc, na to máme spasitele: abychom se mohli vrátit k tomu svému, co se nám líbí a co si přejeme, abychom žili, jak nám vyhovuje. Devět z desíti jde za svým; potřebovali pomoc, aby mohli žít, jak sami chtějí. To je pro ně víc než podstata Ježíšova činu. Zájem o sebe je jim důležitější než otázka, proč to ten Ježíš vlastně udělal. Devět z deseti se ženeme za tím, „být jako ostatní lidé“. Uzdraveni – k povrchnosti. Postaveni na nohy – ke splynutí s davem. Probuzeni k návratu – do starých kolejí.

Jen jeden z deseti se nežene zpátky za svým, ale zpátky za Ježíšem. Jen jeden z desíti nevrací se do života, jak mu vyhovuje, ale vrací se do života kvalitativně jinak: jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. Ten člověk rozpoznal, že v životě jde o víc než o naše představy a záruky štěstí. Jen jeden z desíti vsadí na vztah! Na vztah lásky, jen jeden z desíti je schopen jásat ještě nad něčím jiným než nad vylepšením svého písečku.

Tak to s námi je. Většina potřebuje spasitele jen proto, aby řešil naše problémy. Opravdu málokdo sází na Krista, protože miluje. Většina nemá čas a možná ani nepovažuje za vhodné děkovat, velebit, setkávat se, vzdávat pocty. Většina valí životem nevděčně, člověk není ochoten poskytovat svému zachránci žádnou zpětnou vazbu, není ochoten vyjádřit hlasitě vděčnost, dát kus sebe. Někdy to vypadá, jako bychom se snad i styděli za to, že nám někdo pomohl. Bereme si, co potřebujeme, a rychle hurá mezi své, za svými, za svým. Jak polekané děti. Nebo spíš děti sobecké? Jen málokdo lásku boží opětuje, jen málokdo udržuje ke Kristu vděčný vztah.

Ježíš řekl: Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?

A jsme zase na začátku – než tento cizinec… Nepodceňujme tedy lidi ze Samařska, lidi, kteří nechodí do chrámu a věří si po svém. Jejich láska, jejich víra, jejich vděčnost, může být větší než jiných. A právě o víru skrze lásku dělající, právě o životní vděčnost nakonec jde. V chrámu i mimo něj. Jen tomu jednomu nakonec Ježíš řekl: Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila. Deset uzdravených, ale jen jeden zachráněný.

Je to málo? Možná. Řekl bych však, že je to poměr realistický, zvlášť když popatříme na skóre ve vlastním srdci. Neztraťme tedy aspoň tu jednu desetinu, žijme vděčně a v lásce. Taková víra zachraňuje. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.