2K 1,24 – Husovice 11. 2. 2007, káže Štěpán Hájek

 Publikováno: 12. 02. 2007, kategorie: Kázání


Ne že bychom chtělipanovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti.

2. Korintským 1,24)

Církví je mnoho a v jejich spleti se někdy člověk těžkoorientuje. Jedna klade důraz na to, jiná zase na ono, všechno je podobné, ale vněčem zase dost jiné. Rozdíly jsou někdy malé, někdy velké, někdy podstatné,někdy nepodstatné – chudák, kdo by to chtěl všechno dopodrobna poznat a v tépestrosti se opravdu vyznat.

Zrovna v týdnu přišel e-mail, nějaký pán, co náhodounarazil na naše webové stránky, píše: „Je mi pětašedesát let, už mám málo času,ale pořád nevím, jak to s těmi církvemi vlastně je. Každá církev o sobě tvrdí,že ona je ta jediná pravá, ale já pořád nevím, kterou si mám vybrat. Věřím vesvého Stvořitele, ale nikam nepatřím, žádné společenství nemám.“

           Myslím (touž říkám já), že tomu pánovi rozumím: vybrat si je náročné. Církví je mnoho,každá trochu divná, žádná dokonalá, žádná tak akorát, a než by se člověkspálil, raději zůstává stranou. Je to možná případ více lidí, než si myslíme.

           Samozřejměvždycky záleží na konkrétních setkáních, na koho natrefíme, jaká atmosféra nanás dýchne, jaká slova v tom kterém společenství právě zazní. Mnozí z vás,kteří přišli odjinud, mají s tím vlastní zkušenost, mohli byste vyprávět, alenezapomeňme – mohli by vyprávět i ti, kteří od nás odešli, kteří tu s námitřebas i několik let žili, a pak odešli jinam. Je to asi pestrá směsice vlivů,zážitků a okolností, které v tom hrají roli. A není to snad úplně špatně.Hledáme a nalézáme, tady či jinde, jinde či tady. Nejde přece prvořadě ocírkev, a pak až o víru. Naopak – jde prvořadě o víru, a pak až o církev.Jistěže platí Ježíšov víra tvá tězachránila. Víra, nikoli příslušnost k té které církvi.

           To je tedyprvní věc, která by měla být patrna: jde o víru; o víru jakožto vztah k Bohu,vztah ke Kristu. Z tohoto hlediska není členství v určité církvi rozhodující.

           Když všaktoto řekneme, hned samozřejmě vidíme, že víra s církví těsně souvisí, vždyťvíra nemůže vzniknout bez zvěstování, bez bible atd., a taky je nám jasné, žejsou různá pojetí víry, různé důrazy, různé typy zbožnosti. Liší se církve mezisebou, ale někdy se velmi liší i způsob víry v rámci jedné instituční církve,např. víra polského katolíka nebude stejná jako víra katolíka švýcarského, aabychom nechodili daleko, i v ČCE najdeme někdy rozdíly velmi veliké. Bude toasi tím, že víra je osobní vztah člověka k Bohu, je tedy záležitostíjedinečnou, individuální – co člověk, to originál.

           Na druhoustranu však existuje také cosi jako víra církve. V prostoru a čase. Ve vířekomunikujeme a ovlivňujeme se, tvoříme společenství víry, které je dílem Duchasvatého, které je výslednicí našich individuálních postojů. Víra církve je svýmzpůsobem zázrak – že tu vůbec něco drží pohromadě. Že společenství rozmanitěvěřících trvá, žije a působí v přítomnosti i do budoucna.

           A to jetedy druhá věc, kterou bychom si měli připomínat – církev není nutné zlo, neníto zakyslá či soupeřící instituce, je to spíš zázrak a velké dobrodiní, že svouvíru můžeme sdílet. Rozmanitost církve a církví – to myslím, že není hřích,spíš dobrá příležitost. Hřích je soupeření, nevraživost, intriky, manipulace,pomluvy, snaha ty druhé očernit či pohltit. To ano. Ale samotná pestrost naškodu není. I v pestrosti může být jednota.

           Do tohotonašeho přemýšlení přispěje nám apoštol Pavel zásadní myšlenkou: totiž – určitýmkriteriem, jakýmsi neuralgickým bodem je problém autority v církvi. Ano,někteří lidé v církvi mají autoritu, ať přirozenou či danou úřadem, a teď jde oto, jak a k čemu ji uplatňují. Pavel naznačuje – ten, kdo má autoritu, nesmí chtít panovat nad vírou druhých.

Ne že bychom chtěli panovat nad vaší vírou.

           Tady Pavelpoložil prst na citlivé místo. Nestává se právě toto až podezřele často? Neníto otřesně běžné v církvích, že ten, kdo je v postavení, kdo má moc, kdo jeautoritou či má autoritu, začne panovat nad vírou druhých? A ještě to většinouhalí do zbožných frází? Začne určovat, co je a není správné, začne lidem mluvitdo soukromého života, začne napomínat, kárat, pranýřovat, někdy i trestat avylučovat? A může se to stát ve všech církvích, od té největší až po tynejmenší.

           Je toobrovské pokušení a bohužel častý případ: vládnout, manipulovat, řídit, stavětse nad ostatní. Může to být chtěné nebo mimoděk, uvědomělé i neuvědomělé.Manipulaci a demagogii, hýbání lidskými osudy, tomu se bohužel v církvích dobředaří. Pavel to však odmítá, Pavel to nechce. Ví, že to je nebezpečné aškodlivé. Smyslem autority, posláním autorit v církvi je něco úplně jiného. Takjiného, že se nad tím zatají dech, jak je to nečekané, překvapivé a – krásné:

         Ne že bychom chtěli panovat nad vašívírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti. To je úžasné – to je základplurality a tolerance! Autorita v církvi nemá panovat, ale pomáhat našíradosti! Úkolem autority v církvi není střežit věroučnou čistotu, hlídat nášsvatosvatě mravnostně počestný život, vyžadovat bezpodmínečnou oddanost církvi,evidovat stovky odpracovaných brigádnických či modlitebních hodin, ne, nictakového! Autorita má napomáhat naší radosti! Podporovat naši radost,prohlubovat ji, pečovat o ni. Zní to překvapivě, osvobodivě, ale vždyť ono tonakonec přece vyrůstá zcela organicky ze samotného Ježíšova působení. Je tozejména evangelium Lukášovo, které chápe boží dílo v Kristu jako dílo k lidskéradosti. To je Lukášovo velké téma, od adventu po vzkříšení, mnohé ty speciálníLukášovy texty mluví o radosti (viz čtení – Lk 15) a Pavel je i v tomto ohledudobrým apoštolem Ježíše Krista.

           Měl jsem vBrně už docela dost rozhovorů s lidmi, kteří se cítili v nějaké církvimanipulováni, nepatřičně ovládáni, kteří si stěžovali na panovačnostpředstavitelů sboru, kteří dokonce v některých případech museli ze sboruprchnout, aby se osvobodili. To je smutné. A ptám se, jestli i nám nehrozítakové nebezpečí, jestli u nás farář, kurátor, staršovstvo či někdo dalšínemanipulujeme druhými. Nemyslím, že bychom u nás někoho tlačili ke zdi,mluvili mu do života, kárali či vylučovali. To nám snad dnes nehrozí. Ale možnáse nějaká manipulace může dít nenápadněji – třeba intelektuálně, třebaadministrativně, třeba odstupem, třeba nezájmem.

           Je třeba sipoložit zásadní otázku: je náš sbor místem, kde se pomáhá lidské radosti? Kdezvolení zástupci tímto směrem působí? Kde naše způsoby víry společně se radují?

           A ptejme senejen faráře či staršovstva, ptejme se každý sám sebe (však vyznáváme, že každýz nás může být druhému autoritou) – nechceme někdy nad druhými panovat?Pomáháme radosti druhých? Hledáme způsoby, jak radost druhých podporovat,prohlubovat a šířit? Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.