Velkopáteční kázání

 Publikováno: 2. 04. 2002, kategorie: Kázání


Kázání z 29.3.2002, které bylo přenášeno Českým rozhlasem.

Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou a říkali: “Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe a sestup s kříže!” Podobně se mu mezi sebou posmívali velekněží spolu se zákoníky. Říkali: “Jiné zachránil sám sebe zachránit nemůže. Ať nyní sestoupí s kříže, ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!”

Mk 15,29-32

Dobré dílo vyvolává často posměch. Je to …jakási temná stránka v srdci člověka, že neradi vidíme ušlechtilost a odvahu bližního a hned přispěcháme, abychom ji nějakým blátem aspoň trochu pošpinili. Pro dobrotu na žebrotu, dobré skutky musí být po zásluze potrestány. A čím je napadený člověk bezbrannější, tím snadněji a sprostěji se na něj útočí.

   Proč jsme například v české společnosti tak nervózní z neziskových organizací, proč zesměšňujeme dobrovolné aktivisty, proč útočíme na ty, kterým leží na srdci věci veřejné? Není to divné, že máme pořád potřebu aktivním se posmívat a přemýšlivé deklasovat? Nepropadli jsme náhodou dojmu, že náš úspěch lépe vynikne, když druzí budou neúspěšní; že my sami budeme pevnější v kramflecích, když druhé ponížíme a zesměšníme? To by pak znamenalo, že nás zajímají víc vlastní pozice než nouze světa, než lidská trápení.

   Jsou tu však ještě hlubší souvislosti, ještě krutější a bolestnější rozměr lidského posměchu. V Ježíšově příběhu nejde jen o výsměch samozvanému aktivistovi, kterému nikdo nedal mandát a který – vidíte, vidíte – končí neúspěchem. Jde tu zároveň o výsměch člověku trpícímu, mučenému, popravovanému. Tady si dělají legraci z umírajícího! Provokují a urážejí člověka, který má bolesti a za krátký čas zemře. To už je úplně nelidské a zvrácené. Může ještě hlouběji klesnout lidská neúcta, když ani majestát smrti nevzbudí bázeň, když ani v okamžicích umírání nepřestane se okolí člověku vysmívat, naopak svůj výsměch ještě zintenzivní? To je hrůza, to je šílený a naprostý opak lásky. Peklo jsou ti druzí, jak pravil filosof.

   Ježíš prochází tímto nejhlubším ponížením, nese úděl mučeného a vysmívaného. Učedníky opuštěn, zrazen a zapřen, zástupem vyžádán na smrt, vrchností zbičován a vydán k popravě, vojáky zbit a popliván, kolemjdoucími urážen, autoritami posmíván – tam všude je Kristus, v tomto neúspěchu, této prohře, této bolesti. Je s nejubožejšími lidmi tohoto světa. Je s námi – v naší opuštěnosti, v našem zoufalství, našem umírání. Právě takto je Mesiášem, Kristem, králem věřících.

   Cože? Na co takového divného krále, na co takového Mesiáše, který dopadl špatně, v mnoha ohledech ještě hůř než my? Proč být poddanými někoho tak zmučeného a bezmocného? Co to má za smysl sloužit někomu neúspěšnému, kdo všechno prohrál? Není to poněkud bláznovské?

   Popravdě řečeno, je to dost bláznovské. Dnes přece potřebujeme jiné vzory než zmučeného trpitele. Potřebujeme schopné, vzdělané, úspěšné lidi, kteří vyvedou tuhle zem z marasmu, potřebujeme ty, kteří budou umět prosadit mravnost, poctivost, čestnost atd., potřebujeme vůdce, kteří se nenechají jen tak snadno odstavit, ale kteří budou chytří a opravdu dokážou prosadit dobré věci. Naše šance je dnes přece v úplně jiných hrdinech než pořád jen dokola v ukřižovaném Ježíšovi.

   Tak a všelijak podobně vrší se nám argumenty proti Ježíši Kristu, proti Mesiáši ukřižovanému. Proč by právě on, a dokonce jenom on, měl být naším králem, zachráncem člověka?

   Odpověď, stejně jako předchozí otázky, je zakodována již v textu – jak v posměchu kolemjdoucích, tak v posměchu velekněží a zákoníků. Bible je mistrná kniha: urážky ukřižovaného jsou zlé, a přece jakoby mimochodem, paradoxně, obsahují v sobě i pozitivní zprávu o Ježíšově významu; i velmi nepřátelsky naladění posměvači bezděky přiznávají bezmocnému Ježíšovi určitou moc. A právě tato moc, navzdory smrtelné bezmoci, ukazuje se jako nosná pro budoucnost, jako výtrysk energie, která pak v setkání se vzkříšeným zcela přehodnotí náš pohled na život a na svět.

   Kolemjdoucí volají: Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe a sestup s kříže! A jakoby se nestalo nic, Ježíš z kříže nesestoupil, sám sebe nezachránil. – Avšak nestalo se náhodou to, že on chrám opravdu zbořil a ve třech dnech jej postavil?

   Neboť obraz zboření a vybudování nového chrámu znamená v biblické symbolice začátek nového věku, kdy se zjeví sláva Hospodinova a lid boží bude obnoven a občerstven. Nestalo se právě toto skrze Ježíše? Proč evangelisté svědčí, že v okamžiku Ježíšovy smrti trhá se chrámová opona odshora až dolů? A co znamená, že právě třetího dne vstal?

   Tak výsměch ukřižovanému vede naše myšlenky k otázce, zda právě v bezmoci a ponížení není nakonec největší moc, která může promlouvat a působit až za smrt, naší křehké tělesnosti navzdory; zda právě aktivita lásky, která neuhne ani před posměchem a utrpením, není tou energií, která nejsilněji a nejmocněji může měnit lidská srdce k dobrému… A když takto pohlédneš na ukřižovaného, když takto se sám setkáš se vzkříšeným, pak nejenže už není potřeba chrám a jeho oběti prostřednictvím velekněze, ale také začneš tušit, proč právě ukřižovaný Ježíš by mohl být tvým Mesiášem, tvým Spasitelem, tvým králem. Aktivita lásky, beroucí na sebe i bezmoc kříže, otevírá lidská srdce a náš zlý, posměšný svět naplňuje a přetváří milosrdenstvím. To je cesta, na kterou si tě Kristus vezme, budeš-li chtít, a žádný posměch, žádné ponížení, ba ani smrt už ti v tom nemůže zabránit.

   A jako kolemjdoucí, tak i velekněží a zákoníci posmívají se podobně užitečně: Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže! – Také oni mimoděk svědčí o Ježíšově moci pro druhé lidi, o jeho skvělém díle pro bližního. Jiné zachránil! V tom je Ježíš Mesiáš: Sám sebe nezachraňuje! Ale jiné – jiné ano! I posměvači mu to nevědomky přiznávají. On je Mesiáš právě takový, že mu nejde jen o sebe, o svůj post, o svou moc nad lidmi: jiné lidi zachraňuje než sebe, jiné pozice buduje než své vlastní. Nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Jde mu o vítězství lásky nad nouzí světa, nikoli o vítězství nad druhými.

   A to je ta velká milost velikonočních svátků, z níž můžeme čerpat sílu. Věříme v Mesiáše poníženého, kážeme Krista ukřižovaného. Vypadá to bláznovsky, vzbuzuje to posměch, ale je to radost. Je to dobré i dnes, a právě dnes, mít takového Spasitele, je to skvělé patřit takovému králi – protože milosrdenství a obětavost pro bližního otevírá nový věk, posouvá svět kupředu. V tom je záchrana a výhled pro každého z nás. Ať mladí či staří, úspěšní či neúspěšní, schopní či neschopní, můžeme přijímat Ježíšovu smrt jako zásadní apel pro svůj život, jako vykoupení ze své soběstřednosti, jako vysvobození ze své smrtelnosti. Ukřižovaný Ježíš nabízí nám aktivitu víry, lásky a naděje. Také my nemusíme žít proto, aby nám druzí sloužili, ale abychom my sloužili jim. To je dobré dílo, jehož prospěšnost se neměří okamžitým úspěchem, nýbrž budoucí radostí z pravdy. Smrt ani v děsivém ponížení a totální opuštěnosti nemusí být jen hrozným koncem člověka. Může být i branou k dobré boží budoucnosti. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.