Mk 12,41-44

 Publikováno: 14. 10. 2002, kategorie: Kázání


Přinášíme další kázání z farářova šuplíku.

Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: “Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.”

Ach jo, zase o penězích. To už se teď v Husovicích o ničem jiném mluvit nebude?
Peníze – to je ožehavé, choulostivé téma. Však to znáte – lidi se s váma budou bavit, usmívat se na vás, všechno v pohodě, ale jakmile začnete o penězích, jakmile hrozí, že by se mělo sáhnout do peněženky, úsměvy najednou mrznou na tváři a třeba i z příjemných lidí stávají se mrzouti, kteří ostražitě hájí své živobytí a hned vám vysvětlují, jak támhleto a tohleto, a proč to zkrátka nejde. Známe se, každý z nás jistě najde ve své paměti situace, kdy zareagoval takto ostražitě a podrážděně. Peníze jsou zvláštní téma, které má moc otravovat vzduch a kalit vztahy.

A protože to víme, a máme s tím mnohé zkušenosti, tak se pochopitelně tomuto tématu raději vyhýbáme; tam, kde nám jde o dobré, přátelské vztahy, tak raději o penězích a nějakém placení moc nemluvíme, abychom si své vztahy nenarušili a nepošpinili. A podobně i v církvi: bereme peníze jako nutné zlo, které raději moc nepřipomínat; z pochopitelného strachu, aby nevznikala zbytečná napětí kvůli něčemu, co není hlavní, co není nejdůležitější. Bylo by přece strašné, kdyby se měl sbor rozklížit kvůli penězům; bylo by smutné, kdyby sbírání peněz mělo někoho ze sboru vypudit či odradit…

Jenomže v bibli se o penězích mluví. A ne málo. Není tedy správné toto téma mlčky obcházet, peníze nejsou tabu, není to jenom prokleté božstvo, které je lépe nedráždit, nýbrž je to taky dobrý služebník, kterého je třeba ochočit, zvládnout a používat. Ano, kořenem všeho zla je láska k penězům, říká epištola, božstvo mamonu je jedno z nejsilnějších a nejnebezpečnějších, ale na druhou stranu je to i dobré služebnictvo, vynikající vynález, kterého je třeba dobře užívat a moudře s ním nakládat. I v církvi se tedy o penězích mluvit musí, ať se nám to líbí nebo ne, ovšem musí se o nich mluvit právě takovým způsobem jako to dělá bible a ne jak to dělá okolní svět.

Příběh, který máme před sebou, je přímo ukázkový: Ježíš sedí proti chrámové pokladnici a dívá se, jak do ní lidé vhazují peníze. Vida, téma ho zajímá. Ježíš se dívá, jak vhazujeme do košíčku své dary. Projíždí výpisy ze sborového účtu! Není to pro nás zrovna příjemný pocit. (Stařičký pan farář Košťál z Nového Města pod Smrkem, který byl původně katolický kněz a nebral si tedy v těchto věcech servítky, ten prý vždycky při ohláškách říkával: “Nemám rád, když mince cinkají – mám rád, když bankovky šustí!”)

Naštěstí, Ježíš je v té věci na nás dosti laskavý: neříká nic. Naše dary nekomentuje; neposuzuje – ten dal málo, ten mohl dát víc. Neříká dokonce ani svým učedníkům – “podívejte se, tamhléto je pěkný lakomec!”, nebo – “tenhle se dnes praštil přes kapsu, tak by to mělo být vždycky!” Nic takového Ježíš neříká. Je to každého věc, kolik dává, a Ježíš sám při tom zůstává a nás při tom nechává. Neznámkuje, nenapomíná, neodsuzuje. Taková svoboda i pro nás měla by být samozřejmostí. Nikdy se v církvi nesmíme snížit k nějakému předepisování, kontrolování, napomínání, či dokonce vymáhání. Dávat dary je rozhodnutí dobrovolné a ve vší svobodě má dobrovolným zůstat.

A mnozí bohatí dávali mnoho. Samozřejmě – kdo je bohatý, to je relativní. V porovnání s neuvěřitelným procentem těch, kteří umírají hlady, jsme bohatí všichni. Ale všichni bohatí nedávali mnoho, jen mnozí. Tak to tu čteme – a zase: je to každého věc. Ani teď Ježíš nic neříká. Nenapomíná ty z bohatých, kteří snad dali málo. A nechválí ani bohaté, kteří dali mnoho. V tom je Ježíšův přístup odlišný od našeho běžného, neboť my si rádi bereme na paškál ty, kteří vydělávají hodně. Ať veřejně či po straně myslíme, že by měli dělat víc a mohli dávat víc, když tolik mají. Na tomto přirozeném postoji, až jakémsi pudu, je založena celá subkultura bulváru, která právě tím – to je paradoxní – nejvíc vydělává a bohatne. Ježíš je však našemu bulvárnímu mozku na hony vzdálen. Ani nežasne, ani se nepohoršuje, ani nekárá, ani nezávidí. Jde na věc úplně jinak – učí nás svobodě a vnitřní radosti.

Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Pro naše bulvární mozky totální nuda: Nějaká paní má malý důchod a hodí do sbírky dvě desetikačky. No a co má být? To nás vůbec nevzruší, to nás nezajímá, o tom by Blesk neměl co psát. Chrám tak malá částka nijak nevytrhne, na tu paní se nikdo nezlobí, že dala tak málo, asi víc nemá – tak co s tím?

Ale Ježíš právě tento malý, nenápadný dar ocení. Zavolal své učedníky a řekl jim: Amen, amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Výše dobrovolných darů má kvalitu relativní, která není měřitelná nominální hodnotou. Pro někoho je dvacet korun týdně stejná oběť jako pro jiného dvě stovky nebo pro jiného dva tisíce. Samozřejmě, že nám Ježíš nedává vdovu za příklad proto, že dává málo – kdyby všichni dávali do sbírky jen dvacku, tak nám za chvíli chrám spadne na hlavu – ale dává nám ji za příklad proto, že její dar byl obětavý: ona vykročila z toho ostražitého hájení vlastního živobytí, ona nikomu nevysvětluje, proč tam může hodit jenom jednu minci a tu druhou si musí nechat; ne, hodila tam všecko. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, říká Pán Ježíš, ona však ze svého nedostatku. Dala, co měla; všechno, z čeho měla být živa.

Dávat dary na chrám je dobrovolné, svobodné rozhodnutí. Nikdo nám do toho nemůže mluvit, nikdo nás nemá co posuzovat. Ježíš ani nekárá, ani nechválí. Ale oceňuje dary, které jdou od srdce, tj. ty, které opravdu pocítíme na své kapse, které jsou riskantní a kterými se vydáváme do nejistoty, jak se vlastně uživíme. Jsme schopni se omezit, vzdát se svého jistého – ať už je to málo nebo moc? Jsme ochotni spontánně risknout krizi rodinného rozpočtu jen tak, pro dobrou věc?

To je otázka, kterou nám Ježíš klade: Dáváme na chrám ze svého nadbytku, anebo ze svého nedostatku? Jsme ochotni na dům Hospodinův dát jen tolik, aby nás to moc nepostihlo, anebo je pro nás důležitější radost, že jsme schopni se pro společnou věc sami omezit…

No dobře, někdo ale možná řekne – taková vdova to má svým způsobem jednodušší. Je stará, chudá, asi sama – už jí o nic nejde, nemá žádnou odpovědnost, tak to tam mrskne do toho košíčku, všechno, co má. Nějak to dopadne, buď se o ni někdo postará nebo ne, svým způsobem je jí to už jedno, jako by si to mohla ve svém nuzném postavení dovolit. Ale co my, kteří nemáme odpovědnost jen sami za sebe, ale také za své rodiny? Kteří živíme děti? Není to trestuhodná nezodpovědnost, nebezpečná hloupost, rozhazovat peníze do nějakých chrámových sbírek, kdoví na co? Musíme přece dát dětem najíst, obléknout je, to je náš prvořadý úkol, a pak teprv, když něco našetříme, můžeme do sbírky přispět, ale to je navíc, jen třešinka na dortu… Nemají to rodiče s podprůměrným příjmem vlastně horší než chudá vdova? Když dáme do sbírky ze svého nedostatku, jak to vysvětlíme dětem?

Je to řeč svůdná, vypadá rozumně, ale propadnout bychom jí neměli. Nejen pro ten lehce cynický přístup k chudému stáří, ale především pro podstatu Ježíšových slov. Neboť nejde jenom o peníze jakožto potištěné papírky, za které si můžete koupit nějaké zboží. Jde především o “zboží nebeské”, tj. o život z Boha a s Bohem, o to, co je z-božné a s-božné. A to je něco, co si nejenže nemůžete koupit za peníze, ale co naopak můžete mít právě a jen zadarmo, když se pro to rozhodnete, když vykročíte ze své starosti o živobytí, když se dáte všanc.

Znám jednu paní – není to vdova. Má manžela, čtyři děti a nevímkolik vnoučat. Její odpovědnost za rodinu je velká, musí se starat o živobytí a žádné velké příjmy nemá. Přesto je pro ni to nebeské zboží, život s Bohem, něco tak důležitého, že dokáže všechno rozdat až do mrtě – tak, že opravdu nemá na chleba. Ne obrazně, ale doslova. A pak manžel samozřejmě nadává, děti se chytají za hlavu, ta dobrá žena si možná i popláče – ale věřte nevěřte, ono to vždycky nějak dopadne, i když někdy dost nepravděpodobně, až zázračně – a co je nejdůležitější: životní radost té ženy je obrovská a nakažlivá, a tolik lásky a tolik úcty jako jí se hned tak někomu nedostává. V rodině, v okolí, v církvi, všude.

O to jde: život z Boha a s Bohem není závislý na výši příjmů, ani na výši darů. Spíše na jejich vzájemném poměru, tj. na naší ochotě vzdát se svého ve prospěch společenství, věnovat své peníze či svůj čas či své schopnosti společnému dílu. Ne až když zbyde něco, co mohu postrádat, ale odkrojit si dobrovolně citelný kus ze svého živobytí pro pomoc bližním a radost nebeského zboží.

Nakonec Kristus si odkrojil nejvíc: obětoval se za nás, totálně se vydal. My se nemusíme vydávat hned totálně, stačí trochu – jenom tolik, kolik naše odvaha dovolí. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.