V plném znění přinášíme příspěvek Bohumila Kejře, který zazněl 15.3.2003 na Presbyterní konferenci ČCE v Blahoslavově domě v Brně.

rozvrh:
1. co předcházelo, 2. začátky misie JB, 3. čísla, 4. otázky nad misií,
5.”křesťanství a kultura”, 6. (vložené) – 2 příklady, 7. současný stav misie JB

     1. Co předcházelo

    MISIE = základní poslání církve, proto tady církev je. Netřeba, abych to mezi námi zdůvodňoval citací biblických míst… – Ovšem dá se říci, že misie ve středověku téměř vymizela, jestliže se za něco takového oprávněně zdráháme označit tzv. pokřesťanšťování celých evropských národů státní mocí – a kromě velmi sporných průvodních jevů např. při křížových výpravách a využívání kléru při vyjednávacích poselstvích na dvory pohanských králů, carů a sultánů (chánů), by se s určitou nadsázkou snad dalo mluvit pouze o přirozené misii /myslím tím, když se křesťané dostávali do cizích zemí a buď přechodně nebo trvale se tam usazovali/, např. kvůli svým obchodům, převážně v souvislosti s dobou objevitelských plaveb 15.st., převážně Portugalců, kteří se ocitli kupř. na několika pobřežních územích na západě i východě afrického kontinentu.

    A přece se sluší jmenovat jednoho muže, rodáka z Malorky, Ramóna LULLA (*1235 ?). Možná bychom jej mohli nazvat průkopníkem systematické misijní práce. Proč? Stanovil totiž 3 podmínky misijní práce: 1. znalost jejich jazyka 2. sestavená kniha /rukopis/, která by informovala o pravdě křesťanského náboženství 3. věrně a odvážně svědčit i za cenu ztráty vlastního života (Sám Ramón to i osobně potvrdil – zemřel na následky debaty s muslimy v Tunisu).

    Další staletí se v Evropě vyvíjela tak, že na misijní činnost, jak jí rozumíme – jako šíření evangelia za hranicemi (ještě spíše lidem z jiných kontinentů, lidem jiné rasy) na takovou misijní činnost nebylo pomyšlení. Jednak z těch ryze praktických důvodů: reformační hnutí měla namnoze dost starostí uhájit svou existenci. Zachovat se vůbec při životě… navíc, jakoby právě vestfálský mír /1648/ svým principem “Cusius regio, eius religio” zabraňoval /alespoň podvědomě/ i pouhé myšlence na snahu přenést do nějakého jiného území svou víru, své pochopení víry.

    Jak už to tak bývá, i takové ne příliš dobré ustanovení však může přinést nečekaně dobrý výsledek. Patrně většina panovníků se spokojila s tím, že jim do jejich panství nebudou pronikat nějací jinověrci. Asi světlou výjimkou byl dánský král Fridrich IV. který cítil jakousi odpovědnost za náboženský život nejen svých poddaných doma, v Dánsku, ale i za obyvatele dánských zámořských kolonií – převážně v oblasti Indie. Nutno říci, že ve své touze postarat se přiměřeným způsobem, aby i tito lidé měli možnost poznat evangelium, zůstával hodně dlouho osamocený. Ba dokonce, když se pokoušel i o konkrétní kroky, nemohl po celém Dánsku sehnat duchovního, který by byl ochoten se do Indie vypravit…

    Tou hlavní překážkou /převážně luterských/ duchovních nebyl asi ani strach z cesty, z nebezpečí… jako spíše pochybnost, zda je to potřebné, zda to má smysl. Přiznávám, že i zde mě chybí více znalostí – ale snad jako ilustraci postoje k misii nám může posloužit tato ukázka: NEUMEISTER, Erdmann 1671-1756 /zastával duchovní službu v různých místech, naposledy v Hamburku/. Složil krásnou píseň, která v překladu Prokopa Kačera je v BZ 251 (volání Boží) v kancionálu CB pod číslem 209, příznačně zařazená v oddílu “pozvání k Pánu Ježíši” (byla i v kancionálu ČCE z r.1952) “Ježíš hříšné přijímá! Povězte to všem kdo bloudí, kdo pro přestoupení svá Boha bojí se, jenž soudí. Zde je, co je spasit má: Ježíš hříšné přijímá. 3. Pojďte všickni, pojďte sem, on z vás břímě hříchu složí. Spasení jest jenom v něm, v něm jest hříšník dítko Boží. Každý nechť to v mysli má: Ježíš hříšné přijímá.”

    Ovšem sám autor této, mohli bychom říci evangelizační písně, byl dalek jakékoli podpory šíření evangelia a ve svém kázání z r. 1722 na Den nanebevstoupení, které bylo mimochodem velice dlouhé, se snažil doložit, že “tak zvaní misionáři už dnes nejsou potřební”. Své kázání ukončil touto básničkou: “Říkalo se v starých dobách správně: Jděte do každé země. Ale nyní, kam Bůh položil tvůj díl, tam tě také navždy postavil.” Je tedy zcela logické, že se svými spisy obracel jak proti pietistům, tak později i proti Ochranovské Jednotě bratrské.

    Nebyl osamocen, jiný vlivný luterský, jakýsi “lidový” kazatel Ursinus pověděl: “Je neužitečné pokoušet se obrátit divochy, kteří nemají na sobě nic lidského kromě tvaru svého těla. Takoví jsou grónlanďané, Laponci, Samojedové a kanibalové” Upíral “divochům” vlastně tu “duši oživující”, kterou Stvořitel vdechl člověku.

    - jestliže tedy dánský král nemohl nalézt ochotné služebníky evangelia, kteří by se nechali vyslat s poselstvím života do zámoří mezi duchovními tohoto ražení, kteří zcela jistě naprosto převládali, nedivíme se, že se musel obrátit k těm, kteří jakoby stáli na opačné straně – a to znamená na tzv. hallskými pietisty, jmenovitě mu zprostředkoval vhodné pracovníky sám spoluotec pietismu August Hermann Francke a tak mohli v oblasti Indie působit němečtí misionáři. První 2 se jmenovali Bartholomäus Ziegelbach a Heinrich Plütschau. Na cestu se vydali r. 1706

     2. Začátky misie JB

    V roce 1710 nastoupil hrabě Zinzendorf do Franckeova paedagogia v Halle. A s nadsázkou můžeme říci, že tam vládla “misionářská atmosféra”. V témže roce totiž Francke vydal malý misionářský časopis, který se jmenoval “Historie evangelické misie na východě k obrácení pohanů”. Zinzendorfa tyto věci velice přitahovaly až vzrušovaly. Asi velice důležité bylo, že v roce 1715 byli 3 misionáři na dovolené zpět doma a vedle již zmiňovaných Ziegelbacha a Plütschaua i Gründler. Dlouhý čas pobývali v Halle a každodenně obědvali u stolu s Franckem – a spolu s nimi, jako šlechtičtí synkové, i hrabě Zinzendorf a baron de Watteville (který později sehrál v dějinách OJB také významnou roli). Tam také oba mladíci spolu uzavřeli dohodu (a jak známe Zinzendorfa z jiných podobných příležitostí, byla velice slavnostní, vážná, nesla v sobě určitý rys spiklenectví). Nicméně nebyla to dohoda planá. Stálo v ní: “Rozhodli jsme se dělat podle svých sil všechno pro obrácení pohanů, zvláště těch, o něž se nikdo nestará, a s pomocí lidí, které jak věříme, Bůh obstará”.

    Jejich rozhodnutí mělo dále tři body:

    1. prosazovat misii

    2. věnovat pozornost opovrhovaným a opomíjeným rasám

    3. jestliže nebudou moci jít sami, chtějí věřit, že Pán Bůh si najde dobrovolníky.

     Později oba přiznávají, že k misionářské horlivosti je nepodnítilo ani čtení bible, ani nějaké knihy a cestopisy, ale jejich jednání že ovlivnil několikaměsíční kontakt s těmito misionáři, které se Zinzendorf nerozpakuje nazývat apoštoly.

     Tito misionáři však během svého delšího pobytu v Evropě navštívili v Londýně centrum SPCK, kde měli nějaké přednášky – co je to za organizaci a co jí předcházelo?

     Nejdřív byla: Society for the Propagation of the Gospel in New England – založena 1649, první protestantská misijní společnost. Vznikla inspirována zprávami dvou puritánských kazatelů, jmény Thomas Mayhew a John Elliot, kteří – převážně v Nové Anglii (tzn. v Americe, vpodstatě na území sousedícím s osadami “otců poutníků”, kteří přijeli do Nového světa v r. 1620, aby získali pro sebe náboženskou svobodu) – započali misijní práci (přirozenou misii!) mezi indiánskými kmeny /je zajímavé, že se zde objevovala představa, že před tím, než budou indiáni “pokřesťanštěni”, že musí být nejdříve zcivilizováni – a tak byli vyučováni řemeslům, zemědělství, ale také některým více teoretickým předmětům…/

     Je zajímavý a výmluvný její originální znak – na jedné straně jsou na pobřeží znázorněni domorodci, volající o pomoc * a z druhé strany se blíží válečná loď, vyzbrojena děly, na jejíž přídi stojí v silně nadživotní velikosti jakýsi kazatel, misionář (= dobyvatel)..

     Nutno podotknout, že toto byla do jisté míry nepřímá misie, přirozené rozšiřování křesťanství tam, kam křesťané přicházeli z jiných důvodů (objevitelské cesty, zámořský obchod, vystěhování puritánů z Anglie…)

     SPCK /Society Promoting Christian Knowledge/ – to byla organisace, která se v širším měřítku věnovala cíli: “rozšiřovat a povzbuzovat zakládání dobročinných škol ve všech částech Anglie a Walesu, rozšiřovat, doma i v zahraničí, bible a náboženské traktáty a obecně pozdvihovat Boží slávu a dobro pro lidstvo rozšiřováním křesťanského poznání jak doma tak i v ostatních částech světa těmi nejlepšími metodami, které můžeme nabídnout”. /Založena 1698 a existuje dodnes – vlivná osobnost: anglikánský biskup Dr. Thomas Bray… 1701 Society for the propagation of the Gospel – to byla výhradně anglikánská iniciativa, která byla zaměřena do anglických kolonií – měla však větší práva – npř. fondy atd/.

     Jak jsem pověděl, ti hallští misionáři nejen navštívili setkání SPCK, kam již dříve patřili jako “dopisující členové”, ale také tam měli určité přednášky – a do Halle se naopak vrátili i s určitým obdivem ke způsobu práce, k modelu SPCK (což samozřejmě pomohlo i Zinzendorfovi v jeho pozdějším organisování misijní činnosti Jednoty bratrské).

     Domnívám se, že bychom mohli ze zpětného pohledu vidět založení Herrnhutu = Ochranova r.1722 nejen jako obnovu Jednoty bratrské, ale také jako naplnění víry Zinzendorfa i Wattevilla, že “Pán Bůh si najde dobrovolníky pro misijní činnost” – i když rozhodně v první době nikoho nenapadlo ani jedno ani druhé.

     Ochranov existoval jako osada (a sbor) již 10 let, již 5 let mezi těmito lidmi působilo ovoce tzv. “požehnané Večeře Páně” – a pak zase dánský královský rod posloužil jako určitá inspirace. V Kodani se totiž konala královská svatba, na kterou byl pozván (jako příbuzný) i hrabě Zinzendorf… ale nejdůležitější pro něj bylo setkání s černým komorníkem Antonínem – kterého si vyžádal, odvezl do Ochranova a tam jeho líčení podmínek, za kterých otroci žijí zapůsobilo jako silný podnět pro ty, kteří věděli, co to znamená žít v nesvobodě….

     Pán Bůh si našel své dobrovolníky mezi exulanty z Moravy. Jmenujme je: Christian David ze Ženklavy, jeden z prních misonářů do Grónska, Neisserové ze Žiliny, někteří z nich kázali indiánům v Sev.Americe, Nitschmannové a David Zeisberger, velký apoštol Indiánů, z Kunvaldu Jiří Schmidt, první misionář v Jižní Africe, František Böhnisch a Matěj Stach, misionáři v Grónsku…

     3. Čísla

     A teď stručný výčet historických dat:

1722     založení Ochranova
1727     duchovní obnovení
1732     1. misijní cesta do karibské oblasti na ostrov sv.Tomáše
1733     Grónsko
1734     Georgia v Sev.Americe + Laponsko v sev.Evropě
1735     Surinam
1736     Samojedové + pobřeží Guineje
1737     Jižní Afrika
1739     Ceylon
1740     Severní Amerika (k indiánům) A to je výčet pouze z prvních let, kdy vlastně až na jedinou výjimku co rok, to nová výprava (alespoň jedna). Je překvapující, jak velké procento ochranovských se misií přímo zúčastnilo.

Statistická čísla:
1732-1740     Moravané vyslali 68 misionářů
1760         + MLZ, po 28 letech – vysláno 226 misionářů
v roce 1800         sloužících misionářů (bez manželek) bylo 90, všech ostatních protestantských dohromady asi 30

Jazykové práce:
Grónsko – Matěj Stach, eskymácká gramatika a slovník
Labrador – A.Erdmann, Eskymácký slovník slovník 1864, Th.Bourquin Eskymácká gramatika
Sev.am. Indiáni – D.Zeisberger, Delawarsko-anglický slovník 1776, Gramatické pojednání o delawarském skloňování, Německý a delawarský slovník, Delawarská gramatika, Gramatika Onondagů, Slovník delawarů a Maguů
Surinam -S.Schumann: Arawacká gramatika a slovník
(Nicar) – H.Ziock: Anglicko-miskitský a m.-a. slovník, Berckenhagen :Miskitská gramatika a slovník (1864), Anglicko-miskitsko-španělské fráze, Miskitsko-Anglicko- španělský slovník (1906)
Kafrové – A.Bonatz: kaferská gramatika, W.Bourquin, O kaferských příslovcích
Z.Tibet – Jäschke – Tibetská gramatika (1865), Tibetsko anglický slovník, Konverzační kniha v tibetštině, urdu a hindí, Úvod do jazyků hindí a urdu, Pojednání o tibetských dialektech, Francke – Studie o bunanštině, tinanštině, manchatštině a ladakhštině, J.Bruske: Studie o kanaurštině
(Tanz) Nyassa – Sbírka domorodých slov
(Tanz) Unyamwezi – R.Stern: Kinyamweská gramatika, E.Dahl: Kinyamweské zvuky a důrazy, K.slovník
(celkem ve 13 oblastech překlady aspoň částí bible, zpěvníky, liturgie…

     4. Otázky nad misií

    I když jsem na počátku svého příspěvku předeslal, že nemusím v tomto prostředí obsáhle vysvětlovat, co to misie je, přece i v tomto prostředí patrně nepanuje zcela jednotný názor, zda misii ještě konat, zda to zůstává posláním církve * a nebo zda se jedná o cosi překonaného, co už v současné době není aktuální (protože v podstatě každý už měl možnost se nějak rozhodnout, k nějakému náboženství se přiklonit, či si zvolit atheismus, popřípadě nějakou pověrečnost… ). A pak se může jevit jako přinejmenším necitlivé a netaktní – někdo dokonce řekne násilnické a bezohledné, když se křesťané pokoušejí někoho “obrátit” na křesťanskou víru. To u některých křesťanských kruhů vzbuzuje přímo odpor (zvláště citlivá je tato záležitost v případě židů…). Možná se někomu z vás vybaví poměrně ostře odsuzující článek, který před lety vyšel v Kostnických jiskrách jako odmítavá reakce na výzvu k modlitbám za muslimský svět… Ano, chápeme do jisté míry ohledy na jiná náboženství, na právo každého rozhodnout se svobodně v otázkách víry /myslím, že to byla jedna z nejvzácnějších věcí, kterými se mohla pyšnit stará Jednota bratrská – že k víře se nedá nutit, že každý má právo řídit se v této otázce vlastním svědomím…/. Ostatně – můžeme si třeba vybavit vlastní pocity, když při jedné z papežových návštěv byla celá naše republika zasvěcena Panně Marii… A přece – a to je mé mínění – je možné (a nutné) vydávat svědectví o své víře, snažit se lidi oslovit – a přece při tom nebýt ani netaktní, natož násilnický.

     Faktem je, že současná doba není – vnějšně – misii příliš nakloněna – každý má svou pravdu, každý má právo, aby jej druhý neobtěžoval, aby nezasahoval do jeho integrity…. A přece nemůžeme pominout to, co je nad naše názory a vnímání – totiž “Velké poslání” : budete mi svědky…

     (Na farářském kursu – SPEKu – před několika lety končil br. P. Ruml svůj velice zajímavý a do jisté míry podnětný příspěvek přibližně těmito slovy: “Misii neumíme a není to naše tradice” S prvním prohlášením vřele souhlasím, tu druhou část je třeba překonávat – je-li totiž naše tradice nad slova Ježíšova – pak zatraceně nutně potřebujeme novou reformaci, která by nás vracela k biblickému svědectví!!!

     5. Křesťanství a kultura

     Teď už se přiblížíme k tématu “Evangelium a kultura” – jak bylo z předchozího snad patrné, pietismus nezastával názor, že by ti divošští pohané nebyli lidmi se vším podstatným, co k lidství patří. Prokazoval to Zinzendorf svými “teoretickými” postoji, dokazovali to všichni další misionáři svými praktickými postoji. Domnívám se, že nezanedbatelná byla také jejich vlastní trpká zkušenost, když jim bylo bráněno ve víře a když se zocelili všelijakými zápasy o vlastní vnitřní integritu, i s vůlí ledacos obětovat pro své vyznání. Tyto osobní zkušenosti je jistě vhodně připravily pro službu jiným opovrhovaným ubožákům. Opět zmíníme Ramóna Lulla, který jako první bod uváděl potřebu znalosti domorodého jazyka. V tom, doufám že jsem vás přesvědčil, JB skutečně vynikla. Používání domorodých jazyků nejen v prvních kontaktech, ale pak v celém dalším životě a správě místní církve bylo pomocí k založení opravdu samostatných církví. Je příznačné, že ochranovští opravdu integrovali domorodé křesťany do další duchovenské práce i do správy církve. Z těch starších misijních podniků bychom mohli připomenout následující příklady.

     6. Příklady

     ANTIGUU, kde díky činnosti moravské misie mohlo dojít k časnějšímu zrušení otroctví, kde existovala škola pro přípravu budoucích domorodých učitelek…

     1833, srpen – Anglický parlament vydal zákon, který rušil otroctví (především se to vztahovalo na kolonie). Podle něj teprve postupem několika let /hovořilo se o 5/ mohou otroci dostat plnou svobodu /bylo to pochopitelné, neznali spoustu základních věcí, byla zapotřebí “resocializace”/. Ovšem, tento parlamentní zákon měl jednu výjimku. Anglický parlament byl tak přesvědčen o způsobilosti moravanských otroků na Antiguě, že toto rozhodnutí obsahovalo zvláštní ustanovení, podle něhož bylo tamním otrokům umožněno dosáhnout plné svobody hned od následujícího roku. I toto bylo důsledky působení Jednoty bratrské ve světě.

     Jako další příklad, dokumentující tuto okolnost, uvedu něco z Tanzánie: Po ustavení Německé Východní Afriky r. 1885 se němečtí příslušníci Jednoty bratrské cítili zavázáni vnášet do těchto zemí světlo evangelia. Na jaře roku 1891 se vydali na cestu první čtyři misionáři. Finančně jim k tomu pomohl velkorysý dar přítele ze Slezska – ale výmluvné je, že polovina obdržené částky měla posloužit k vykupování otroků, aby získali svobodu. (Až v únoru 1897 došlo k prvnímu obrácení, když se jedna žena rozhodla následovat Ježíše a vyznala Boha jako svého Otce.)

     V roce 1899 zde působilo na 5 místech již 19 misionářů a počet těch, kteří uvěřili v Ježíše Krista překročil číslo 100. Roku 1903 nastoupilo 11 domorodých studentů k přípravě na evangelizační a duchovní službu v učilišti v Rungwe. Nebylo možné přehlížet i jiné potřeby – pomoci obstarat lidem zaměstnání k zajištění zdroje obživy a také se věnovat nemocným. Stovky postižených malomocenstvím byly obstarávány tělesně i duchovně v pěti zvláštních vesnicích. K náročným projektům patřily i překlady částí bible, písní a liturgií do rozličných jazyků /svahilština ještě nebyla všeobecně známým, úředním jazykem/. Velkým zářezem do rozběhnuté činnosti se staly důsledky 1. světové války, které se projevily i na africkém území poraženého Německa. Všichni misionáři, kteří zde jménem Jednoty bratrské působili, byli přinuceni ze země odejít, protože všichni byli německé národnosti… Možná by to v jiných případech znamenalo definitivní konec nebo alespoň závažné omezení. Naštěstí JB na tomto území pomohla jednak Svobodná skotská církev, která se této práce na čas ujala a především musíme zmínit, že také tanzánsští spolupracovníci dostali větší podíl zodpovědnosti. Ostatně, již od r. 1910 měly všechny sbory své Rady starších, které měly pečovat o život a rozvoj svých sborů… JB totiž podporovala vývoj k samostatnosti ve všech oblastech, kde působila.

     Přestože tedy má JB v mnohém čistější svědomí než ostatní církve a misijní organizace, jistě nebylo a není všechno dokonalé a tak je na místě, že i JB v současné době – také podle usnesení Unity Synodu 1995 se /na podnět SRC/ věnuje tématu “Gospel and Culture”.

 - Synod JB doporučuje všem provinciím, aby bylo podniknuto zevrubné bádání jejich institucemi pro theologická studia a/nebo jiných institucí vyššího vzdělání, na téma patřičného vztahu mezi evangeliem a kulturními kontexty ….

 - a budiž dále rozhodnuto, že Synod JB doporučuje sdílení těchto výzkumů za účelem pomoci všem provincím dávat přiměřené odpovědi tomuto hledání identity a zvěstování evangelia kontextuálním způsobem.

     Z prvních ohlasů tohoto hledání nabízím několik výroků…

     Téma Evangelium a kultura si zaslouží v dnešním světě velikou pozornost, tím spíše, že musíme hledat odpovědi na složité otázky, které dříve nemusely být řešeny:

     * jedná se o misii v pluralitním světě, nebo jak to můžeme formulovat, ve střetávání se s ostatními náboženstvími.

     * postmoderní realita dává povstat mnohým otázkám nad misií církve, zvláště v souvislosti, kdy jsou překonávány hranice mezi kulturou tzv. vyspělých a vyvíjejících se zemí

     * nesmíme také pomíjet změnu, dokonce převážení pozic. Ve třetím světě početně i vlivem převážilo křesťanství tzv. první svět = čímž se změnily hranice, kam by měla být namířena křesťanská misie

     * je na místě teď používat výraz partnerství pro vztah mezi církvemi tzv. “starými” a tzv. “mladými”.

     – je třeba vzít v potaz, že v postmoderní době je více křesťanů v Africe než v Severní Americe. Že v neděli je na shromáždění více křesťanů v Číně než v celé západní Evropě. Více než 40% všech členů JB je v Tanzánii. V současné JB asi 75% členů žije ve třetím světě – což je podle některých lidí trend, který se bude týkat za 25 let celého křesťanstva. Ale zatímco v těch kontinentech, kde křesťanství neroste, je zatím ještě velký zdroj finančních prostředků pro misii, protože křesťanství však rychle roste (ve 3.světě) finanční prostředky pro misii se stávají méně dostupné… Ale zdá se, že peníze v rukou menšiny křesťanů z 1. světa stále hovoří hlasitěji než početní převaha křesťanů z 3. světa.

     – je třeba překonat paternalismus a přistoupit v misii k partnerství. Partnerství nemusí znamenat, že partneři jsou na tom stejně, ale požaduje, aby byly dary, zdroje a příspěvky každého z partnerů oceňovány v jejich přínosu pro splnění společného cíle.

     7. Současný stav misie JB

     Současná misijní práce OJB: Honduras – mezi Garifuna, Velké Kajmanské ostrovy, Guyana (původně mezi uprchlíky se Surinamu), Sibiř, Albánie, Severní Indie, Kuba

Bohumil KEJŘ

Prameny:
J.Kubíková: Kázání ve starověku a středověku
Lion Hanbook: The History of Christianity
J.E.Hutton A History of Moravian Missions
TMDK 15/1998 H.Beck – The way to partnership
E.H.Morgan Jr. – Changing Perspectives on Mission
G.Hamilton History of the Moravian Church