Z farářova šuplíku – Za 1,18-21

 Publikováno: 16. 12. 2003, kategorie: Kázání


Kázání, které zaznělo 3. adventní neděli.
Člověk se rozhlédne a vidí. Když nejdeme životem slepě, když máme oči otevřené a díváme se kolem sebe, tak spatříme. Kdo nechodí po světě s pohledem upřeným do země, jen v tunelu svých zájmů, kdo pozdvihuje očí svých, ten uzří: Hle, čtyři rohy.

Cože? Co to je?

Ve starém Orientu jsou rohy znakem síly a moci. Znamení býka, těžkého zvířete, které hrozí člověka rozdrtit a které podle mnohých náboženských kultů je lépe uctívat než se stavět proti němu. Vidět rohy tedy znamená vidět hrozivou a nebezpečnou sílu moci, která je nepřátelská, která rozmetává křehká společenství víry, která rozbíjí křehké stavby ducha. A vidět čytři rohy, znamená vidět tuto nebezpečnou moc na všech stranách, po všem světě. Kam oko pohlédne – na Východě i na Západě, na Jihu i na Severu. Jestliže nežijeme s klapkami na očích, jestliže kriticky pohlížíme na události a jevy kolem sebe, pak všude, na všech stranách, nalézáme fenomény moci silné a nebezpečné, která hrozí rozmlátit dobrý dům, zašlapat do země lásku a pravdu, roztrhat na cucky právo a pokoj.

Nemusím snad dlouze uvádět příklady – díváme se kolem sebe, v naší zemi i po světě, a vidíme. Hle, čtyři rohy. Nebezpečí ze všech stran. Moc násilí, neúcta k životu, pohrdání tím, co je cenné a důležité, útisk slabých silnými – na všech frontách: tu politicky, tu sociálně, tu i v soukromí. Atd. Není toho málo – ta moc je zlá, silná a schopná rozmetat Judu, schopná zničit v lidech víru, lásku a naději.

Původně je text zaostřen proti Babylonu, který dobyl Jeruzalém, ale už tu byly v dějinách i horší mocnosti, komunismus, nacismus – a kdoví, čeho otřesného se ještě lidstvo v budoucnu může dočkat. Teror sebevražedných atentátníků, teror komunikačních technologií, teror masmediálních blitků… Josef Váchal už málem před sto lety zvolal: Svět se řítí do ďáblovy řiti! A vypadá to, že měl nejspíš pravdu.

Ale teď: Je tohleto adventní kázání? Přišli jste se přece potěšit, předvánočně naladit, uslyšet něco nadějného a povzbuzujícího… A zatím jakési rohy; násilí, nebezpečí, skepse. To se o tom musí tak mluvit? Nemáme toho dost všude jinde? To už ani v adventním kázání nebude nic pěkného?

Chce to trpělivost. V tuto chvíli je dobře si uvědomit jednu překvapivou věc, totiž – ta řeč o moci násilí je zvěstí andělskou. To v textu říká prorokovi anděl! To není jenom, že tady dneska farář vidí věci nějak moc černě, to není jenom hloupé hudrování, co zas kdo provedl a jak je všechno špatně; to je zvěst andělská, kterou musíme slyšet, chceme-li pochopit, chceme-li porozumět dalšímu. To skuhrání, které je dnes už zas tak oblíbené, nám klidně může zůstat nadále protivné. tady jde o to, že zvěst andělská pojmenovává nebezpečí a sílu moci, která je sice strašná, ale která bude vzápětí přemožena. A to je velký rozdíl, právě takový, jak velký je rozdíl mezi obyčejným remcalem a božím andělem. Obyčejný remcal vždycky jen remcá – jak jde všechno od desíti k pěti, jak nic nefunguje a ve všem je binec – a nikdy nedává naději. Po ovoci poznáte je. Když někdo skuhrá, jak jde svět k horšímu a jak je všechno špatně – a přitom neví o žádné možnosti zlepšení, nedává světu žádnou šanci, nenabízí žádné řešení, tak je to remcal. A naopak, kdo pojmenovává zlo v perspektivě jeho přemožení, kdo mluví o nebezpečí, aby k němu nedošlo, ten je anděl, potažmo prorok.

Když toto víme, způsobí nám zvěst andělská opravdu radost – a i naše kázání nabere adventní směr, jak se patří: I ukázal mi Hospodin čtyři kováře. Otázal jsem se: Co se to chystají udělat? Odvětil mi: To jsou ty rohy, které rozmetaly Judu, takže žádný nebyl schopen pozvednout hlavu. Tu přišli tito kováři, aby jimi zalomcovali a srazili rohy pronárodům, které pozdvihly roh proti judské zemi a chtěly ji rozmetat.

Můžeme tedy kolem sebe vidět nejen rohy, ale i kováře. Nejen násilí, ale i sílu, která násilí přemůže. Přijdou kováři, čtyři lamželeza a ty rohy srazí. Díky nim nebezpečí bude zažehnáno. To je úlevné vidění, které nám tu sán Hospodin ukazuje. Žádné násilí není tak mocné, aby nebylo nakonec potlačeno. Žádné nebezpečí není tak velké, aby nemohlo být zažehnáno. Hospodin má své kováře.

Kdo jsou tito kováři? Kde je hledat, v kom je vidět?

Text je tak neobvyklý, že možností je patrně více.

Jedna možnost, biblicky nejkorektnější, bude ta, že kovářem je vždy někdo jiný, ad hoc – v té které dějinné situaci. Hospodin nemá jen své anděly či své proroky. Má taky své fachmany, kteří se ocitnou v pravé chvíli na pravém místě a vykonají dílo záchrany. Možná silou myšlenky, ale někdy třeba taky pracovním nástrojem. Že jsou kováři zrovna čtyři, neznamenalo by pak víc než že je jich adekvátně k počtu rohů. Čím nebezpečnější a krutější moc, tím větší počet lidí musí se zapojit do díla jejího svržení. V této souvislosti připomínám, možná si to ještě pamatujete, že v listopadu 89 nebyla revoluce vyhraná, dokud nepřišli na Václavské náměstí dělníci z ČKD. A kdo je tam přivedl? Ta krásná náhoda – Petr Miller, kovář.

Druhá možnost výkladu mohla by se v křesťanském pohledu na čtyři kováře opřít o Zjevení Janovo, které mluví o překonání všech mocností a sil, mj. také právě obrazem pádu Babylona. A v této knize se vyskytují čtyři bytosti u trůnu božího – a tyto čtyři bytosti křesťanská tradice ztotožňuje se čtyřmi evangelisty, resp. čtyřmi podáními evangelia. Je to tak od věci, uvidět ve čtyřech kovářích čtyři evangelia? Vždyť čím je přemoženo zlo, ne-li zvěstí o Ježíši Kristu? Co v našem světě zažehnává nebezpečí, ne-li slovo Kristovo? Čtyři kováři píšící o Kristu rozbili ty rohy zla.

A třetí možnost, ale to už je spekulace, to už si s textem hrajeme po způsobu starých křesťanských alegorií – že totiž jde o tzv. “čtverý příchod Kristův”. Že Kristus sám je tím kovářem, který rozmlátí rohy zla na padrť, který srazí všechny mocnosti pod naše nohy. Ten “čtverý příchod” Kristův máme popsán např. od jednoho z nejvýznamnějším teologů staré Jednoty bratrské, Lukáše Pražského, a sice v adventní písni č. 269 – za okamžik si ji zazpíváme.

První příchod, když se Ježíš narodil, když přišel v těle. (Goliáš oloupen, veselme se.)

Druhý příchod, když přichází do tvého srdce. (Kde jeho stanou kročeje, tam svatý mír se rozleje.)

Třetí příchod, když umíráš. Přichází ti naproti. (Spjat lkal jsem v smrti strachu: tys rozbil hrobu mříž).

A čtvrtý příchod, ten teprve bude. Ve finále všeho. (Již vstaňme bratři, vstaňme již, vítejme svého Pána, půlnoc je, přichází Ježíš, bitva dobojována.)

Pokud takto pochopíme ty čtyři kováře, jako Krista ve čtyřech způsobech přicházejícího, bude to sice vůči starozákonnímu textu poněkud odvážné – leč pro naši víru zdravé. Pak totiž zlo, které na nás vystrkuje rohy ze všech stran, nebude mít šanci na vítězství: ani v tomto světě, ani v našem srdci, ani v naší smrti, ani při pravém a konečném posouzení všeho. Kristus přichází. Aby srazil satana pod naše nohy, aby rozmlátil rohy zla. Vítej, kováři náš; vítej králi náš. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.