Z farářova šuplíku – Ž 130,7b-8

 Publikováno: 21. 11. 2004, kategorie: Kázání


U Hospodina jest milosrdenství a hojné u něho vykoupení. Onť zajisté vykoupí Izraele ze všech nepravostí jeho. (Ž 130,7b-8)

Vykoupení. Nevím, jestli to slovo k dnešnímu člověku ještě vůbec mluví…Známe dobře nakupování, dovedeme si představit, že někdo všechno skoupí, ale co znamená vykoupení? Odkud? Kam? Proč? Jediná stopa, která nám v běžné řeči snad ještě zbyla, bude asi – vedle výkupu králičích kožek či výkupu lahví – bohužel už jenom výkupné. Únosce žádá výkupné, zločinec se zcela sprostě dožaduje peněz za to, že svou oběť pustí na svobodu. Možná. Najde-li se člověk, který výkupné zaplatí, pak jde o svého druhu vykoupení, i když vykoupení vynucené, nepříjemné a politováníhodné.

Boží vykoupení, které má žalmista na mysli, jistě nelze takto vynutit násilím, zastrašováním a ultimativními požadavky. Případnější než řeč o výkupném byla by tu asi řeč o kauci, kterou někdo dobrovolně zaplatí, aby druhého vytáhl z bryndy, v níž se tento ocitl. U Hospodina hojné jest vykoupení – tedy na jeho velkorysou kauci jsme propuštěni, on neváhá za nás platit vysokou cenu, abychom byli svobodni. Původně šlo o sumu, kterou člověk dal, aby vykoupil otroka z otroctví. Boží kauce tedy vysvobozuje nás otroky z našeho otročení, z našich zajetí, z našeho vězení.

Ale pořád to ještě není úplně ono – vždyť kauce je závislá na předpisech, které o ní platí, je podrobena zákonu, který ji umožňuje a který pak naplňuje. Hospodin však není podroben žádné zákonitosti, on nenaplňuje nějaký řád, který by mu dával volnou ruku, on přece sám tím řádem i volnou rukou je. Nejvyšší budiž pochválen, nad ním žádná moc nepanuje. Jeho vykoupení je ještě něco víc než kauce, neboť je to dějství stoprocentně dobrovolné, svrchované a svébytné, je to nepředstavitelná boží velkorysost, která člověku dává svobodu. Však také se v našem verši to slovo vykoupení objevuje v paralelismu s milosrdenstvím: U Hospodina jest milosrdenství a hojné u něho vykoupení! Dobrovolnost lásky, vysvobozování člověka, vždy znovu a v hojnosti – to je Hospodin, náš Bůh; Jsem, který jsem s tebou.

Avšak – přestože jsme se s tím pojmem vykoupení dostali až sem a tušíme teď jeho biblickou obsažnost, naše původní rozpačité otázky možná nezmizely, ba právě nyní se možná znovu hlásí o slovo: Vykoupení? Z čeho? Kam? Proč? Je-li Bůh tak velkoryse milosrdný, tak jasně nakloněn člověku, tak proč pořád dokola ten vysvobozovací proces? Proč ne jednou provždy? Proč pořád znovu upadání a pozdvihování? Proč ještě vždy znovu otroctví a vykoupení z něj, proč nemůže už život být jedna božská úroveň, proč pořád ta nekonečná sinusoida?

Onť zajisté vykoupí Izraele ze všech nepravostí jeho… Nevíme vlastně, proč pořád znovu – pro každou generaci, každého člověka. Kvůli naší jedinečnosti? Vždycky všichni znovu máme si to prožít, každý sám za sebe? Možná… každý jazyk a každé koleno, patří to prostě k životu a bible nespekuluje, proč. Dokud zde chodíme v těle, jinak to není. To dějství dosud probíhá, tj. všichni potřebujeme být vykoupeni, resp. všichni můžeme boží vykoupení očekávat a zpětně je i vyznávat.

Ale vykoupení odkud? Onť zajisté vykoupí Izraele ze všech nepravostí jeho… Hospodin nás vysvobozuje z našich nepravostí, z naší falše, ze všech pokažeností a špatností, kterých se dopouštíme jako jednotlivci i jako společenství. Vykupuje nás z toho, do čeho jsme zabředli a nemůžeme se z toho sami vymanit. On nás vidí v našich beznadějích a hrůzách, a platí vysokou cenu, aby nás z našich zoufalých situací vysvobodil. Však také ten žalm začíná – z hlubokosti volám k tobě, Hospodine; z hlubokosti viny, v níž se žalmista ocitl a z níž vyhlíží k hojnosti božího vykoupení. Naše viny, naše nepravosti nás moří, ale Hospodin nás z toho všeho vykoupí, zaplatí za nás cenu vysokou, aby nás nenechal utopit se v hlubokostech naší trýzně.

Ale – jak? Jak se to může stát? Po čem to poznám? Vždyť přece vím (slovy písně), “jak slabý jsem a prázdný”, “vždy znovu upadám, má slabost vítězí”. Jak jsem vykoupen, když zase vždy znovu dělám něco špatně, když jak se říká “upadám do osidel hříchu”? Jak jsem svoboden, když pořád upadám do rozmanitých otroctví a nemohu jinak? Zachovám-li se např. sobecky, ublížím-li druhému, co to je? Ještě jsem vykoupen, anebo už zpátky v otroctví? Či obráceně – jsem v otroctví a vykoupen teprve budu? Anebo je to dokonce nějak obojí zároveň, současně, ve smyslu toho Lutherova výroku “simul peccator et iustus”, tedy pořád hříšník, pořád spravedlivý… stále v otroctví, stále vykoupen? Nějak paralelně, vedle sebe?

Je zajímavé, že Písmo mluví častěji o tom, odkud jsme vykoupeni než k čemu. Z toho by se mohlo zdát, že jde konkrétně o všechny ty chvíle, kdy jsme vytrženi ze spárů zlého, kdy z hlubokosti svých vin můžeme znovu povstat, že tedy jde o situace vysvobození, úlevy a záchrany. Ano, ale přece jen je boží vykoupení ještě víc než pouze tyto úlevné chvíle našeho pozemského putování. Hospodin není jenom ten, kdo na světě lepí díry, kdo nás tahá z bryndy. Vykoupení není jen nekonečné kšeftování s mocnostmi zla. Nýbrž – tady už je rozhodnuto, rozhodnuto pro budoucnost. My se tady ještě potýkáme se svými nepravostmi, pereme se proti zlu ve svých svědomích, ale mezitím ta rozhodující cena již byla vyplacena, mezitím se stalo vykoupení jednou provždy. Jako když na frontě vojáci ještě bojují, ale v hlavním městě už je rozhodnuto, kapitulace podepsána, vítězové mohou slavit. A čím více se to ví, čím je to všem zřejmější, tím je boj jednoznačnější a snazší. Čím vděčněji si boží vykoupení uvědomujeme, tím méně nás naše nepravosti svazují.

Přece jen totiž v Písmu najdeme několik krásných míst, kde se říká, k čemu jsme vykoupeni a kam to všechno směřuje: Vykoupíť duši mou, tak aby v pokoji byla (Ž 55,19); Ale Bůh vykoupí duši mou, když mne přijme (Ž 49,16); Neboj se, nebo jsem tě vykoupil a povolal jsem tě jménem tvým. Můj jsi ty. (Iz 43,1) Navratiž se ke mně, neboť jsem tě vykoupil (Iz 44,22)… Hospodin vykupuje člověka pro sebe, do své slávy, aby se mohl vrátit, aby byl přijat, aby mohl žít se svým Bohem v pokoji. Tak je to řečeno doslova v 1Pa 17,21: Bůh šel, aby vykoupil lid sobě. A ještě jedno důležité místo ocituji, které smysl vykoupení podtrhuje pro nás křesťany obzvlášť závažně: V ruce tvé poroučím ducha svého, nebo jsi mne vykoupil, Hospodine, Bože silný a věrný. (Ž 31,6)

Právě tato modlitba žalmu, s níž Ježíš podle Lukáše na kříži umírá, vede nás do největší hloubky a radosti božího vykoupení. Až takto lze mít pokoj v duši, až takto lze být přijat ve své lidskosti, až takto lze být boží – že i na popravišti, v kruté a potupné smrti může člověk patřit Hospodinu, že i v těch nejzoufalejších situacích může vidět vykoupení a vracet sám sebe, svůj život svému Vykupiteli.

Ale to už se dotýkáme tajemství, kam rozum jen těžko nahlédá, a člověk musí umlknout před hloubkou tak pokorné důvěry. Hojné jest u Hospodina vykoupení – a v Kristu poznáváme, že je to vykoupení i z naší smrtelnosti a její hrůzy. Já vím, že Vykupitel můj živ jest a že v den nejposlednější nad prachem se postaví, vyznává už Job.

Na závěr malý apendix: když jsme kupovali chalupu, překvapil nás předchozí majitel staročeským slovem, které jsme neznali – po návratu od notáře pozval nás na “litkup”. Podle etymologického slovníku znamená litkup jednoznačně: zapíjení uzavřené koupě.

A tak věřím i já, spolu s Jobem, že Bůh vykoupil duši mou, aby nešla do jámy (33,28), nýbrž aby, spolu s Janem, pozvána byla na svatbu Beránkovu, na ten pravý, boží litkup. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.