Podzimní povídání o letní rodinné vodě

 Publikováno: 16. 11. 2009, kategorie: Děti a mládež, YMCA, Výlety a tábory
rodvodAutor: Petr Konvalinka
Foto: Petr Konvalinka

Je jistě trochu neobvyklé psát v době podzimních plískanic a mlh o letním plutí po řece, ale…



snad může být takový v adventu skoro nepatřičný článek letně slunečnou potěchou v době lezavé a sychravé zimy. Navíc si čtenář může ke čtení přizvat pomocníky – horký čaj s medem, možná i plápolající oheň v krbu či kamnech a hlavně možnost snění…

Patrně platí úsloví o nejkrásnějším pohledu na svět z koňského hřbetu, ale díky tomu, že jsem dosud neměl možnost toto tvrzení prověřit, mohu si zatím klidně myslet, že nejkrásnější pohled na svět je z místa zadáka na kanoi plující po řece nebo z raftu obsazeného rozdováděnými dětmi. Nechci proti sobě stavět koně s kanoí, a případné srovnání obou také poněkud pokulhává, ovšem pozor! I kanoe či vor si umí v peřejkách hezky poskočit, na jezu vás klidně vyhodí ze sedla a i plavidla je třeba umět přesně ovládat a zároveň se k nim pěkně chovat. Jednu, zdá se podstatnou odlišnost, co mě napadá, si však dovolím uvést: V koňském sedle si člověk asi více vychutná samotu. A asi už tedy tušíte, co nás naopak tak láká na plutí po řece. Je to společenství, které v situacích, co voda přináší, je prožíváno intenzivněji. Hezké zážitky zůstávají, ty smutné snad odnáší voda. A navíc, málokdy potkáte vodáka samotáře, a i ten, když Vás bude míjet, přátelsky pozdraví.

Letos podruhé jsme sborově posbírali svoji drobotinu, bagáž a vyjeli, tentokrát na řeku Lužnici. Lodě nás čekaly v kempu, v místě, kde splutí horního toku řeky ukončila sborová mládež. Někteří z naší výpravy onemocněli, další měli přijet později, a tak jsme pro začátek byli jen tři tatínci a sedm dětí. Míst v lodích a raftu však aspoň pro dvacet. Co s kanoemi, které už byly složené v kempu? Není škoda, aby zahálely? Jediná, víceméně nahodilá sms však přivolala hned celou další spřátelenou rodinu, co trávila dovolenou v Suchdole a v den našeho vyplutí se dokonce chystala zapůjčit lodě a plout po Lužnici. Tož pluli s námi a bylo hned veseleji, takové nečekané rozšíření pospolitosti. Někdy stojí za to poslat sms, když už ty telefony s sebou všude taháme.

dscf0512

Kdo jezdí na vodu, odváží si domů historky, na které se nezapomíná. Z té letošní vody mám pro Vás jednu. Srkněte čaje a ještě chvíli poslouchejte, za chvíli budu končit. Vozíme indiánský stan, tee-pee, loni zachránil výpravu, když dva dny propršely. Nedáme na něj dopustit. Je pěkné se v tee-pee schovat, je ale těžké jej postavit. Jeden přejezd z kempu do kempu, což také patří k vodě, nám časově příliš nevyšel, a tak po příjezdu do ztemnělého tábořiště byl na řadě těžký úkol postavit tee-pee. Pro tři otce a hordu dětí. Všude tma, jen na protějším břehu na verandách chatek seděli lidé jak v lóžích divadla. Za kmitavého svitu baterek a ostrých povelů nejzkušenějšího z nás začalo dramatické představení pro diváky – chataře. Jedenáct tyčí pospojovaných z 33 částí je sice z duralu, ale jako celek, i s plachtou, jsou pořádně těžké. Prvním krokem bylo vztyčení všech 11 tyčí s plachtou. Povedlo se. To je okamžik, kdy tee-pee sice stojí, ale tyče jsou zatím kolmo k zemi a tak blízko u sebe, že uvnitř je místo jen pro stavitele. Následuje rozhodující část stavby, kdy je třeba tyče od sebe postupně odsunovat, aby došlo k vypnutí plachty a správnému náklonu tyčí. Teprve pak stan stojí sám. Tato rozhodující část stavby se nepovedla. Za křiku odhánějícího děti do bezpečné vzdálenosti a ohlušujícího rachotu způsobeného postupným padáním duralových tyčí všichni chataři na verandách trávící večer poklidným klábosením naráz zmlkli v němém úžasu. A napjatě mlčeli ještě hodnou chvíli, když jsme se o totéž pokusili i podruhé a po… a to by jako podzimní povídání o letní vodě mohlo stačit. Zbytek si musíte dosnít nebo si třeba počkat na léto a vypravit se na vodu také.

dscf0599

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.