Z farářova šuplíku – Ž 42,11

 Publikováno: 21. 11. 2004, kategorie: Kázání


KDE JE BŮH?

Jednoduchá otázka, na kterou se velmi těžko odpovídá. Asi není náhoda, že bible tuto otázku nikterak nemiluje…pokud v bibli vůbec zazní, pak většinou negativně – jako cosi troufalého a posměšného. Nejčastěji se vyskytuje v bibli tak, jako v tomto žalmu, že si žalmista zoufá nad pohanskými posměvači, kteří se posmívají: kde jest Bůh jejich? Nemá ruce, nemá nohy, není ho vidět, kde tedy je? Tak se ptají modláři a žalmistu to rozčiluje, je to pro něj rána v kostech, neboť věříme v Boha, kterého nikdo nikdy neviděl, kterého nelze zpodobnit a kterého nemůžete nějak lokalizovat, natož ho někomu ukázat. Ano, posmívat se Bohu, že není vidět, je “krátkozraké”.

A přece si myslím, že my dnes, tváří v tvář svým současníkům, nemůžeme nad tou otázkou mávnout rukou a jednoduše ji smést se stolu. Zejména tehdy ne, nezní-li z té otázky posměch, nýbrž zoufalství. Otázka kde je Bůh se přinejmenším od osvícenství stává otázkou důležitou, a koncentrovaná pak v osvětimském táboře stává se hrůzně mučivou, až nesnesitelnou – a s každou genocidou, každým masakrem, každým bezprávím vrací se nám ve své nanejvýš nalehavé podobě.

Je Bůh v beslanské škole, když se střílí do dětí? Je Bůh v Betlémě, když se vraždí neviňátka? Je Bůh v tom bytě, kde děti vraždí starce pro pár korun? Je tam? – nějak?, anebo tam naopak fatálně chybí? Co to je – je to strašlivá absence Boha? Svět bez Boha? Anebo přece jen i tam můžeme vidět nějaký skrytý způsob boží přítomnosti?

Je Bůh ve zločinu, anebo není?

Na nejjednodušší otázky se těžko hledá odpověď a já pochybuji, že jedno kázání všechno rozkryje a udělá v tom jasno. Ale pokusíme se aspoň rozhrnout křoví, třeba něco spatříme.

Zdravý selský rozum – pokud něco takového existuje – řekl by nejspíš: ve zločinu Bůh není. Bůh je láska, a tak to dopadá, když svět žije bez Boha; bezbožníci páchají zlo a jestliže je něco bezbožné, jak už ze samého slova vyplývá, Bůh v tom není. Bůh je jinde – tam, kde bratři s druhem druh jsou svorni při svém díle a v srdcích jeden duch. Třeba. Tam, kde vládne odpuštění, smíření, pokoj a mír.

To je jedna odpověď – a samozřejmě, lze ji z Písma dobře doložit, lze tak mluvit, lze tak věci vidět; Starý zákon vícekrát uvádí, že Hospodin od někoho odstoupil a nebyl s ním, a ten člověk páchal svévolné, bezbožné činy. Za všechna další místa můžeme uvést i Ježíšův výrok o tom, že když zlý duch je vyhnán a dům zůstane prázdný, ten duch se vrátí, přivede s sebou sedm duchů ještě horších a konce toho člověka jsou strašné. Tedy – prázdný dům, Bůh tam není.

Je to tedy biblicky legitimní způsob – mluvit o bezbožnosti, chápat zločiny a bezpráví jako situace, v nichž Bůh není, kde zeje prázdnota, kde vládnou duchové zla, démonie. Ale – lze u toho zůstat? Kdyby to mělo být jen takto, že Bůh je tam, kde se máme rádi, zatímco tam, kde se dějí zvěrstva, Bůh není, neplynuly by z toho velmi podivné důsledky? Neznamenalo by to, že my sami Boha tak trochu děláme, tak trochu vyrábíme? Když žijeme v pokoji a míru, Bůh tu je – a když dojde ke zločinu, Bůh tu není? Neznamenalo by to, že Bůh je vlastně na člověku závislý? Že je to na nás, kolik Boha ve světě bude?

A to je něco, čemu se biblická víra zoufale vzpírá! A v čem se možná i liší od jiných náboženství – Bůh je víc! My ho neděláme, nevnášíme do světa, Bůh není na nás závislý! Nelze tedy, domnívám se, zůstat u toho, že Bůh někde je a někde není, podle toho, jak se člověk chová! Proto se tolik ve Sz a stále znovu mluví o božím jménu, vždyť je to Hospodin, Jsem, který jsem s tebou a který budu s tebou, ať se děje cokoliv! Bibličtí svědkové doufají a dosvědčují, že Bůh je s námi – tak, jak je, všude, ano i v situacích šílených, plných zla a utrpení, Bohu nelze utéci, před Bohem se nelze skrýt, Boha nelze vyhnat. Patří to k základním biblickým vyznáním: Bůh není jen někde, není to lokální bůžek; je všude, je s člověkem. Předchází nás, je všude dřív než my. Ani vlas z tvé hlavy nespadne bez jeho vědomí – A TO JE TA SVÍZEL!

Je-li to tak, pak i v beslanském masakru je Bůh; i ruka, která mačká spoušť, se nevymyká přítomnosti boží, pak ani bývalí obyvatelé Hirošimy nezmizeli bez božího vědomí a boží přítomnosti. A to se zdá děsivé, nechutné, od víry odvádějící – v takového Boha my teda věříme, který toto umožňuje?

Ale jaká je jiná alternativa? Jestliže zavrhneme tyto dvě předchozí, pak už zbývá vpodstatě jediná, totiž že Bůh není nikde. To zní uchu evangelíka nejspíš hrozně, ale dopřejme si ten luxus a prozkoumejme trochu i tuto možnost: Dalo by se něco takového doložit z Písma? Takto doslovně stěží. Snad nejblíž by k tomu mohly mít výroky, jako že Bůh přebývá ve světle nepřistupitelném, že ho nelze vidět, že je skrytý, neobsáhlý, nepochopitelný lidskými smysly apod. – tedy že Bůh nikde není ve smyslu “Bůh nikde není k mání”. Ale tvrdit absolutně, že Bůh nikde není, byl by pro bibli protimluv, nesmysl, který by musel zákonitě znamenat, že není nikde nic, že ani my nejsme.

Jak tedy z toho všeho ven? Kde je Bůh? Je i ve zločinu?

Nevím, jestli se mi vůbec podaří z toho vybruslit, ale mohlo by to možná být nějak takto:

Např. Žalm 115. na tu otázku “Kde je váš Bůh?” odpovídá: Bůh náš jest na nebi. A nakonec se tak i modlíme každou neděli po příkladu Ježíšově Otče náš, kterýž jsi v nebesích. Věřit v Boha na nebi, to ovšem přeloženo do současné češtiny znamená věřit, že Bůh je v poslední hloubce a závažnosti všeho, co prožíváme, co jest. Dneska mluvit o Bohu na nebi je dost zavádějící, ale rozumíme snad, co se tím míní: Bůh je dřív, je víc, je všude, je nad námi i v nás. Ano, Bůh je i v tobě, i ve mně, v každém z nás – jako to, co je v životě nejdůležitější, co je pro nás nejhlubší a nejzávažnější. Bůh je v Duchu a v pravdě, Bůh je v lásce.

Jestli je to tak, je tedy Bůh i ve zločinu? Je v Osvětimi, v Hirošimě, Srebrenici atd.?

(S vědomím strašlivého rizika, které touto odpovědí vzniká:) Ano, je. Vždyť jde o člověka. Jakkoli to zní příšerně, Bůh je i ve zločinu. Ale jakoby nestejně. Jinak pro oběť, jinak pro vraha. Z Písma je naprosto evidentní, že Bůh je především na straně slabých, ukřivděných, mučených. Je s nimi v jejich utrpení, jejich hrůze, jejich bolesti, jejich beznaději, i v jejich naději, jejich přijetí a oslavení. Immanuel, s námi Bůh, Ježíš ukřižovaný.

Na straně zločinců je Bůh jinak – jako výčitka, jako osten, jako trýzeň, jako osobní rozpad a zmar. Ale – a v tom je neuvěřitelná originalita novozákonní víry: zároveň i jako nabídka, jako možnost obratu, jako otevřená cesta milosti. Bůh není ve zločinu tak, že by všechno nechával být, nebo že by mu to všechno bylo jedno. Vůbec ne! Bůh nenávidí zločin, protože miluje člověka. I ve zločinu je proto, aby člověk nalezl cestu k lásce. Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Je to pro člověka strašlivá svoboda: můžeme konat činy dobré, ale i zlé. Bůh je s námi, Bůh je všude, v tom, co se nás bytostně dotýká. Jen mít oči otevřené a jeho lásku vidět a přijmout. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.