Z farářova šuplíku – Jonáš 2,1-11

 Publikováno: 10. 03. 2005, kategorie: Kázání


Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: “V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť; co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!” I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.

Jonáš 2,1-11

Utíkat nelze donekonečna. Jednoho dne se člověk zastaví, jednoho dne už člověk nemá kam. Panika duše, která nás hnala pryč od Hospodina, ztratí na síle, vzdor vůči Bohu zeslábne. Odmítnutí úkolu, strach z odpovědnosti dovede nás všemi bouřemi k pasivitě a rezignaci – ke stavu, kdy nejenom že nechceme, ale ani už nemůžeme nic dělat. Kdo se dlouhodobě a odevzdaně propadá, ten skončí jednou ve fázi, kdy už se sám nevyškrábe nahoru, ani kdyby tisíckrát chtěl. Kdo klesne tak hluboko, že se připraví o své lidské možnosti, ocitá se opuštěn, v temné prázdnotě, z níž se nelze vymanit; končí otřesně. Existuje i sociální dno, existuje i smrt zaživa, smrt osobnosti – a jsou to děsivé zážitky, když člověk – kdysi schopný – se promění v balík pytloviny, bez života, bez vůle, bez vztahů, bez naděje. Prostě mu už není pomoci. Lůno podsvětí, hlubiny moře.

Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou uzavřely na věky. Až do takového zmarnění může se člověk při svých útěcích dostat, až k takovému zmrtvení může dojít: klesneme ke dnu, hladina se nad námi uzavře a není nikoho, kdo by nás mohl ještě zachránit.

A přece – a tady začíná slavné evangelium Jonášova příběhu zářit naplno – přece i v této zcela beznadějné situaci záchrana je možná. Ano, ty sám už to nedokážeš, už se z toho obklíčení nad hladinu nevydrápeš, už ani nemáš člověka, už to nejde, už ti nikdo nedokáže pomoci, a přece je tu ještě Hospodin; Jsem, který jsem; Budu s tebou, tak jak s tebou budu!

Jeho slovo je tvým posláním – ale ty ses obrátil zády; tvé duši na útěku způsobil bouři, abys dostal rozum, vyznal své viny a vrátil se zpět – ale ty jsi nechtěl, nehnul jsi prstem, všechno jsi vzdal, Bohu na protest. Přivodil sis tím velké neštěstí, osobní tragédii, zmarnění všeho – a teď, když jsi v koncích, jaký je Bůh?

Dobře to řekli minule ti původně pohanští námořníci: Ty jsi Hospodin; jak si přeješ, tak činíš. Ano – jak si přeješ, tak činíš. Buď vůle tvá, modlí se k Hospodinu už i pohané – a co ty? Kam až jsi chtěl vlastně dovést ten svůj vzdor vůči Bohu? Chtěl jsi být zachráněn, anebo nechtěl? Chtěl jsi být ztrestán jako prašivý pes, za to, že jsi pohrdl slovem božím? Chtěl jsi, aby tě hodili do moře a byl konec? Anebo jsi potají doufal, že tě Pán Bůh chytne za pačesy a dá ti sílu… Chtěl ses svou pasivitou opravdu zničit, nebo jsi svého Boha zkoumal, jestli tě fakt nechá padnout, anebo mu na tobě záleží? Jestli něco udělá, jestli tě zachrání? Vedl jsi s ním spor, utíkal před ním – a nemůže to být tak, že jsi v koutku duše přece jen doufal, že on tě uschopní, že se tě ujme a něco s tebou provede?

Tato věc není z příběhu zcela zřejmá, a je to možná dobře, že obojí možnost zůstává otevřená. Na jednu stranu jde Jonáš cestou negace zcela důsledně; jak jsme minule řekli – je to poctivá destrukce, žádná polovičatost. Na druhou stranu však Jonáš vyznává – Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i zemi. A navíc – dnes se z jeho modlitby dozvídáme, že na dně, na konci útěku, na konci sil, se k Hospodinu pokorně vztahoval. Je to sice informace poněkud překvapivá, vzhledem k jeho dosavadní pasivitě, jistě však ne informace zbytečná. V soužení jsem volal k Hospodinu… z lůna podsvětí jsem volal o pomoc… Jsem zapuzen, nechceš mě ani vidět, tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!… Když jsem byl v duši skleslý, Hospodina jsem si připomínal!

Čtenář nevěřícně žasne, jak zbožné city v sobě Jonáš choval, jak toužil a tesknil po Hospodinu, když navenek působil tak vzpurně a tvrdohlavě. Ale možná právě to se tu chce říci: ať je tvá negace života sebehroznější, ať je tvůj spor s Bohem sebetvrdší, ať tvé útěky a bouře končí sebestrašněji, někde hluboko uvnitř své duše nepřestáváš toužit po smyslu, po lásce, po záchraně, po milosrdenství – zkátka po Bohu! To je ta “perlička na dně”, to je to hluboce lidské navzdory vší nelidskosti, to boží navdory vší bezbožnosti.

Proč tak prcháš před Bohem? Proč se mu vzdaluješ? A v posledních staletích – proč tě tak irituje, proč na něj kašleš, proč máš potřebu se mu posmívat?

Protože v nejhlubší hloubce svého bytí po něm toužíš; chceš být v životě přijat, chceš,aby měl tvůj život smysl, chceš být zachráněn. Sám si nevíš rady. Bůh je ti otázkou, často i nepříjemnou. Ale nejpozději na dně, nejpozději v koncích, nejpozději v hloubce nejhlubší stává se ti také odpovědí. Někdo to pozná hned, jak uslyší slovo Hospodinovo, někdo to pozná v bouřích života, a někdo až když mu chaluhy ovinou hlavu.

Ty jsi Hospodin; jak si přeješ, tak činíš. Jak rád bych zase hleděl na tvůj chrám! Podobenství o marnotratném synu, resp. o milosrdném otci, je tu s příběhem Jonášovým zcela kompatibilní. Až když je člověk úplně na dně a rád by žral aspoň slupky pro prasata, začíná chápat a vydává se na cestu zpět. Tak rád bych obnovil svůj vztah k tobě! Tak rád bych byl zase tvým člověkem, tvým služebníkem!

To je pokání z hloubek nejhlubších. To je obrácení, to je nalezení smyslu, nalezení lásky; všechno se rázem mění. A člověk, před chvílí ještě prchající, teď vyznává – to ne já sám jsem na to přišel, to já nejsem takový bourák, takový duchovní borec, ale Hospodin to koná, on zachraňuje, on dává poznání ze své milosti! Jeho je má záchrana ze dna mořského: Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu.

A je to – navzdory všemu předešlému – modlitba vděčná: Závory země se za mnou zavřely na věky, tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. A je to modlitba, která myslí na druhé: Kteříž ostříhají marností pouhých, dobroty boží se zbavují. A je to modlitba vyznavačská: Já ti s díkůvzdáním přinesu oběť; co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!

Čas mezi životem a smrtí, přesněji řečeno obráceně: mezi smrtí a životem, značí údaj tři dny a tři noci. Čas, kdy se rozhoduje a kdy život nad smrtí vítězí. Třetího dne na hoře Moria slyší Abraham: nevztahuj svou ruku na Izáka, bude žít! Třetího dne hrob Ježíšův je prázdný, on vstal! Třetího dne hlubokokleslý, avšak po Bohu toužící Jonáš vržen jest znovu do života. I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu. Je to jakýsi zvláštní, klíčový okamžik, kdy člověk – dá-li se to tak říci – už prožívá smrt, ale zároveň se děje i porážka smrti, a vítězí život, vítězí pravý boží záměr.

Právě tak chápe evangelista Matouš Ježíšův výrok o znamení Jonášově (Mt 12,39-40): Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Není to sice interpretace nejdokonalejší – od velkého pátku do nedělního rána jsou jen dvě noci (však taky Marek i Lukáš chápou znamení Jonášovo jinak) – nicméně je to interpretace hluboká, ve smyslu onoho třetího dne. Nejen, že tady už to početně sedí – pátek, sobota, neděle – nýbrž především proto, že den třetí má v bibli vždycky zvláštní naléhavost, a velmi často jakousi zjevovatelskou povahu. Podle knihy Exodus např. třetího dne dostává Izrael na hoře Sinai zákon, desatero. A prorok Ozeáš říká: Pojďte a navraťme se k Hospodinu; nebo on uchvátil a zhojí nás, ubil a obváže rány naše. Obživí nás po dvou dnech, dne třetího vzkřísí nás, a budeme živi před obličejem jeho.

Jestliže tedy Jonáš je třetího dne vržen zpět na pevninu, pak není pochyb, je to záchrana, je to vítězství, je to nový začátek. Je to zjevení, poznání boží milosti.

Útěk od Boha je u konce, naopak – člověk dostává novou sílu. Je konec s marností a nicotou, teď nastává čas obětavosti, nových slibů a jejich plnění. Už se nechci zbavovat boží dobroty! Už nechci uhýbat před opovědností, před posláním, které jsem dostal, už se neděsím svého úkolu! Utíkal jsem od Boha pryč, špatně jsem dopadl, ale on se mě milostivě ujal, on mě “vysvobodil z hloubky vod” (Ž 69), on mi neoplácel stejnou mincí, neodepsal mě, ale zachránil a vybavil novou energií, novou rozhodností.

I tam, kde už nemáme člověka, kde jsme klesli až na dno, kde už jenom polykáme andělíčky a je nám všechno fuk, i tam ještě lze znovu povstat: když člověk pochopí, že i v této bídě, v této hrůze svého zmaru, není od Boha zapuzen, nýbrž milován, přijímán a vysvobozován.

U Hospodina je spása! Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.