Jonáš 4,5-11

 Publikováno: 8. 06. 2005, kategorie: Kázání


Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: „Lépe abych umřel, než abych žil.“ Bůh se však Jonáše otázal: “Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?“ Odpověděl: “Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“ Hospodin řekl: “Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?

Jak praví klasik let sedmdesátých – „zaujal jsem včas stanovisko nezúčastněného pozorovatele“! Nejsme tu na stopě jednomu z nejvýznamnějších fenoménů dneška, který určuje mentalitu společnosti víc než co jiného – a sice fenoménu diváctví? Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se ve městě bude dít. Z hlavního aktéra, z člověka napřed zápasícího, pak angažovaného a vlastní kůži nasazujícího mění se teď právěže jen – v diváka; v čumila, který chce stranou nebezpečí, ve stínu svého přístřešku, jen pasivně přihlížet. Právě naše doba, s vynálezem televize, videa a internetu nabídla této lidské touze – přihlížet zpovzdálí, z bezpečí – netušené možnosti a úžasný komfort! Přístřešky máme skvělé; výhled v kvalitě digitální; pohledy, průhledy a sondy detailní i globální; reportáže i rozbory, o tom se Jonášovi ani nesnilo – nejen zkáza města naživo, v přímém přenosu, ale i v opakovaných záběrech, ze záznamu, kolikrát chceme, jak je libo! A to už bibličtí pisatelé nemohli vůbec tušit – dokonce je možná počítačová simulace předem: můžete si udělat vlastní zkázu města, všude mrtví, hrůza a děs.

Proč vlastně je člověk tak rád divákem? Proč chce dobře vidět, co se děje a co se bude dít? A co se stalo a co by se mohlo stát? Proč chce vidět katastrofy, výbuchy, popravy, krev, umírání? To je otázka nejspíš hned pro několik vědních oborů… Pokud jde o stanovisko biblické, pak vedle obyčejné, přirozené zvědavosti vidí v tom bible i notnou dávku lidské škodolibosti, až satisfakce. Podobně jako u Lukáše, kde se k Ježíšovu kříži lidé v celých zástupech sešli na tu podívanou (Lk 23,48), tak i zde cítíme, že Jonáš si svým diváctvím cosi řeší, cosi potvrzuje – chce vidět hrůzy, které se jemu nestanou, chce mít dobrý výhled na zkázu, která stihne druhé, nikoli jeho.

Z člověka angažovaného stává se přihlížející, z člověka aktivního stává se divák, zvítězí-li v něm sebeuspokojení a lhostejnost, cynismus vůči druhým. Jonáš je tu úplně v jasném protikladu vůči otci věřících Abrahamovi, kterého ohlášená zkáza Sodomy vedla k urputnému duchovnímu zápasu; Abraham se zasazuje, klade otázky, přimlouvá se, smlouvá. Zkázu Sodomy vůbec nechce vidět, naopak – dělá všechno pro to, aby k ní vůbec nedošlo. Jonáš? Tomu je to fuk – sedne si do obýváku, vyladí obraz zkázy a nehne proti ní prstem.

A Hospodin – světe, div se – mu k tomu nastrojí i plnou ledničku; vychlazené alko či nealko! Ty můžeš mít u té podívané dokonce dobrou pohodu, nemusíš trpět žízní, suchem v ústech, až budou padat domy a umírat lidi!

A Jonáš se z plné ledničky upřímně raduje. Ten skočec, dříve břečťan, latinsky ricinus, a původně (jak vyzkoumal mladý bohoslovec a kunsthistorik) zřejmě tykev, zlepšuje mu ještě náladu – je to přece senzace, když Hospodin ti žehná, když ti Pán Bůh pomáhá, když tě opatřuje, aby sis to své diváctví pěkně užil! Takhle by ten život šel, ne? Podívaná, zábava, v ústraní a bezpečí… Jonáš měl z tykve velikou radost.

Jako bychom byli dnes pořád ještě v téhle fázi: budujem si své příbytky; svět okolo raději z bezpečné vzdálenosti sledujeme, pro jeho záchranu už nic neděláme (však už jsme své vykonali?); hrůzy – ty ano, na ty se rádi zpovzdálí podíváme, připlatíme si i za kvalitnější obraz; lidí už nám líto vpodstatě není, jenom se radujeme z privátní pohodičky, kterou nám Pán Bůh laskavě dopřává…

Jenomže – pak ti do toho Hospodin kopne okovanou botou! Pak ti nastrojíčerva a s privátní pohodičkou, jakkoli mohla vypadat i zbožně, je rázem konec! Něco se stane – co já vím, třeba dostaneš výpověď z práce, nebo onemocníš, přijdeš o barák – nevím, kdeco může být červem, který nahlodá tvou tykev, tvůj kikajón (tak je to v originále), ze dne na den bude po něm veta. Pak nastanou časy úmorné. Kdepak privátní pohodička! Už jen žhavý východní vítr, bodání slunce do hlavy, zemdlívání až k úplnému vysílení. Co se ti líbilo a z čeho ses radoval, je najednou pryč – a člověk je zdrcen; neví, proč by ještě žil. Jako by všechno rázem ztratilo cenu. Jonáš řekl: Lépe abych umřel, než abych žil.

Takový propad, takové zemdlení, nemůže se však obejít bez boží otázky: Je to dobře? Je to správné radovat se z osobní pohody a přitom být lhostejný ke svému okolí? Je to dobře, tak fatálně naříkat nad ztrátou toho, co se ti líbilo, zoufat kvůli tomu až k smrti? Je dobře, že pro tu tykev tak planeš?

Odpovídáme většinou zatvrzele: Je to dobře. Ano, planu hněvem až k smrti. Nechceme se přece snadno vzdávat toho, co jsme máme rádi, co se nám líbí! Osobní pohoda je důležitá, bez toho se nedá žít! Všechno to krásné a milé, co nám dělá radost, to přece chceme! – A jestliže o to přicházíme, jestliže je to ztraceno, zničeno, červ nám to sežral, pak je jenom logické, že se hněváme a zoufáme si. Copak se dá žít bez radosti z květin, ptáků, jídla, knih, filmů atd.? Bez všech těch příjemných, oblíbených darů života?

No vidíš, odpovídá Hospodin konejšivě, a jak bych se asi měl ptát já? Tobě je líto tykve, s níž jsi neměl žádnou práci – a mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí? Tobě je líto toho pěkného a příjemného, co máš rád, i když jsi s tím neměl žádnou starost, prostě jsi to dostal – a mně by nemělo být líto člověka, s nímž jsem měl tolik starostí? Mně by nemělo být líto sto dvaceti tisíc lidí, s nimiž se tak piplám, dřu a namáhám? Když se tak zlobíš pro svou malou ztrátu, že hněvem planeš až k smrti; nechápeš, jak velká je má lítost nad městem velikým? Jaká bolest mě jímá pro tak veliké ztráty?

Hospodin to klade jako otázku; Bůh je nám otázkou. Žádný příkaz, žádné nařízení v tuto chvíli. Je to boží otázka do našeho svědomí – když my tak želíme toho, co nám dělá radost, proč nechápeme ještě boží slitování? Proč je nám pořád tak zatěžko přijmout boží milosrdenství i pro lidi zlé?

Otázka zůstává bez odpovědi, konec příběhu je otevřený; už není nutné popisovat, co bylo dál, jak Jonáš reagoval; jde tu právě o tu otázku: Budeme dál nezúčastněnými, škodolibými diváky, pro něž je důležitější privátní pohoda než osudy druhých lidí? Anebo se budeme radovat z božího milosrdenství, budeme vidět druhé lidi jako ty, na nichž Hospodinu záleží?

Ten otazník, který celou Jonášovu knihu ukončuje (ale neuzavírá), je nádherný. Jméno Jonáš znamená holubice – symbol Ducha, obnovy, pokoje. Cítíme, slyšíme ten otazník? Ale neméně pozoruhodné je i poslední slovo, které tomuto otazníku předchází: Hospodin se neptá pouze, zda by mu nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je více než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat levici od pravice (tedy pravé od nepravého), ale ptá se také, zda by mu nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je i tolik dobytka?

Jak se dneska říká, to je bomba! Nejen chovatelé, veterináři či milovníci zvířátek musí zalapat po dechu. Není právě tento výrok jedním z biblických pilířů ochrany životního prostředí? Našeho vztahu k mimolidskému stvoření? Boží milosrdenství, jak vidno, má na paměti i němou tvář, i zvířata. Nejen člověk, ale i zvíře je Bohu milé a vzbuzuje jeho lítost. Nejen kvůli lidem zůstává město zachováno, ale i kvůli dobytku!

To je něco důležitého právě pro dnešek! Dřív o tom lidé ani nemuseli tolik přemýšlet. Dokud máte ve chlívě kravku, která vás živí, je vám to jasné. Ani vás nenapadne se nad tím pozastavit. Ale pro nás dnes, do naší spotřebitelské sebestřednosti, do ekologických problémů, z nichž těžko hledáme cestu, je to slovo překvapivé a provokující: obec, město, společnost nestojí jen na lidech, kteří činí pokání, nýbrž i na dobytku, na němé tváři, na živých tvorech mimo člověka.

Máme vzít v potaz, že náš život je možný a trvá i díky zvířatům. Boží slitování zahrnuje život v celé jeho šíři, Hospodin má lítost nejen nad člověkem, ale i nad jeho životním prostředím, nad celým stvořením. A nemůže to být i pointa toho stále se opakujícího refrénu Jonášova příběhu, že Hospodin nastrojil velikou rybu, nastrojil skočec, nastrojil červa, nastrojil žhavý vítr? V každé bouři není Hospodin, řekli jsme dříve, a přece i bouře může nám o Bohu svědčit, může k nám promluvit . Není to tak, že ve svých existenciálních zápasech máme dbát také na hlas přírody, neboť skrze její věrné služby nás nevěrné Hospodin vyučuje a ke Kristu nám ukazuje? Není ten závěrečný otazník, stejně jako celý příběh, nakonec vykřičníkem nad naší lhostejností a naším cynismem?

Modleme se!

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.