2P 1,16-18

 Publikováno: 16. 01. 2008, kategorie: Kázání


Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře.

Kázání Štěpána Hájka

Proč pořád mluvíme v kostele o Ježíši Kristu? Není to poněkud monotematické, stereotypní, únavné? Jsou přece i jiné příběhy, jiné legendy, jiná moudrost – tak proč pořád dokola jen o Kristu? Možná že kdybych prošpikoval kázání indiánskými mýty, středověkými legendami či moudrostí přírodních národů, bylo by kázání zajímavější. Možná že kdybych vám hlásal vtipně složené básně – tak překládají Kraličtí – měl bych větší úspěch. Ostatně, kdekterý bavič se svými historkami větší úspěch má. Dokonce kdekterý pisálek se svými drby ze života vyšší společnosti… Co my jsme to v církvi za lidi, že namísto těch všelijak moudrých, interesantních a především zábavných příběhů fedrujeme pořád dokola příběh jeden? Příběh notoricky známý, příběh Ježíše Krista?

Aby bylo jasno, upnutí se ke Kristu neznamená a nesmí znamenat pohrdání lidskou kulturou. Naopak, vždyť sám fakt, že jde o příchod Ježíše Krista, jasně ukazuje, že se tento příběh děje uprostřed lidské kultury, je její součástí. Sice řekněme, že tvoří její vrcholy, její výšiny, nicméně není bez lidské kultury možný. Jak byste chtěli mluvit o Kristu, kdyby nebylo kultivace lidské řeči, kultury jazyka a písma, kultury naslouchání a předávání? Kulturou není správné pohrdat, ani jejími plody v jinak náboženských či myšlenkových oblastech, to by měl křesťan zastávat, neboť Kristus do lidského světa, do lidské kultury přišel, a právě zde koná své dílo.

Výlučnost Kristova příběhu tedy není v tom, že mě všechno ostatní přestane zajímat. Že nebudu poslouchat hudbu nekřesťanských autorů, nebudu se dívat na obrazy, které nejsou z bible a nebudu se dívat na filmy, které jsou málo zbožné. To by byl strašlivý omyl. Zájem o člověka, zájem o Kristovo dílo v současném světě, zcela jistě znamená, že mohu a mám s užitkem přijímat vtipně složené básně, tedy plody kultury jakékoliv. Samozřejmě, je třeba zkoumat duchy, tedy kriticky poměřovat a hodnotit, souhlasit i nesouhlasit. Křesťan má kulturu v úctě a zároveň ji kriticky zkoumá.

Výlučnost Kristova příběhu tedy není v tom, že by nás nic jiného nebavilo, nebo že bychom si zakázali cokoli jiného sledovat nebo že bychom si schválně všechno jiné ošklivili. Naopak, ke křesťanské víře patří rozhled a schopnost úsudku. Výlučnost Kristova příběhu je v něčem jiném. My jsme totiž těm vymyšleným bájím, těm vtipně složeným básním, nepřipsali nejvyšší důležitost. Jiné příběhy jsou možná užitečné, možná zábavné, ale nepodléháme jim beze zbytku, máme od nich zdravý odstup, neřídí náš život. Jinými příběhy jsme se nedali opanovat, nedali se jimi vést. Proto jsme křesťané, protože nad vší kulturou, nad vší moudrostí světa, nám vždycky září slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista. To je příběh, kterým jsme se dali opanovat, kterým se chceme nechat ve všem vést a který je nám nad jiné milejší, závažnější a pravdivější. V příběhu Ježíše Krista vidíme cosi víc než jen lidskou moudrost, vidíme v něm něco odjinud, nad námi, co je tu nazváno velebnost, velebnost boží. V tomto příběhu vidíme pravdu a krásu všeho, co jest, ano vidíme v něm Boha samého.

A můžeme se směle označit s epištolou za očité svědky této velebnosti. To, co snad původně bylo vyhrazeno jen prvním učedníkům, kteří chodili s fyzickým, biologickým Ježíšem, platí teď jistě i pro nás, neboť jde o Ježíše živého, o Krista, který se stal naším Pánem, a my jsmeočití svědkové jeho velebnosti, my vidíme slávu jeho díla na sobě samých i na našich bližních. Vidíme jeho čest i slávu a můžeme ji zvěstovat, můžeme ji dosvědčovat. Jak slovy, tak způsobem života.

Což to není příchod Pána Ježíše Krista mezi nás, když zanecháme lží a podvodů? Když dokážeme přát dobré i konkurentům, i protivníkům? Není to velebnost Páně, když se na smrt rozhádaní dokáží smířit? Odpustit si a začít novou kapitolu? Když ten, který hrabal jen prachy a na ostatní zvysoka kašlal, najednou se promění v nezištného a štědrého?

Pán Ježíš Kristus přišel mezi nás, my jeho velebnost vidíme a dosvědčujeme. Bylo mu od Boha dáno takto působit, Bůh si jejzamiloval, k takové cti a slávě vyvolil, prohlásil za Syna. Všechno, co se v Ježíši Kristu stalo, je pro náš život důležité. Formuje to naši víru, naši lásku, naši naději. Je to příběh, od Vánoc po Velikonoce, který tak jako žádný jiný, vybavuje nás, vyzbrojuje, pro život i pro umírání. Jde tu o boží slovo, a my jsme to slovo slyšeli.

To je něco úžasného, s čím nebudeme nikdy hotovi, a proto stále znovu o Kristu mluvíme a jeho slovo posloucháme. Je to pro nás zcela existenciální záležitost. Kdo uslyšel boží slovo, kdo spatřil boží velebnost v Kristu, ten přilne k příběhu Ježíše Krista celou osobností a nestydí se za to. Naopak, je hrdý a vděčný, že něco tak božího protíná a ovlivňuje náš život.

Tento hlas, říká epištola, jsme slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. Původně se tu jistě odkazuje na příběh Ježíšova proměnění na hoře, o kterém jsme slyšeli v dnešním čtení. Zde Petr, Jakub a Jan byli přítomni a tradice epištoly Petrovy se proto k tomuto příběhu hlásí. Právě tam zaznělo slovo – toto je můj milovaný syn, kterého jsem si vyvolil, toho poslouchejte. Učedníci zde mohou zahlédnout Ježíše v jeho budoucí slávě, v plném jeho významu, který přesahuje i Mojžíše a Eliáše, mohou spatřit předem Ježíše vzkříšeného, zářícího jako slunce. Mohou slyšet slovo, vstát a nebát se, neboť se jim odkrylo cosi z boží budoucnosti, cosi z vítězství božího kralování v Ježíši Kristu.

Proto svatá hora, hora proměnění. Učedníci spatřili Ježíše proměněného, který ač musí mnoho trpět, přece již září budoucím vzkříšením, překonává všechno myslitelné, a učedníci ze své bázně mohou povstat a nebát se.

Takovou svatou horou, horou proměnění, kde i my toto prožijeme, může být naše bohoslužba, mohou být naše neděle. Neboť každá neděle je svátkem vzkříšení, každé nedělní bohoslužby nám ukazují budoucí Ježíšovu slávu. Slávu oslnivě zářící, která vítězí nad vším utrpením, nad vším zlem, nad vším strachem. To není jen tradice, že se tady scházíme, to není jen starý zvyk. To je zároveň předjímka, ochutnávka budoucí Ježíšovy slávy, on je proměněn před našima očima, takže všechno trápení, všechnu nouzi a všechny obavy vidíme najednou v jiném světle, jinak nasvíceny – a význam Ježíšův je pro nás naprosto jedinečný.

Proto o Ježíši Kristu budeme stále mluvit a nikdy nebudeme mít dost. Je co slyšet, je co spatřit, je z čeho se radovat, je co zvěstovat. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.