Lukáš 1, 26-33

 Publikováno: 7. 12. 2005, kategorie: Kázání


Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.

Kázání faráře Štěpána Hájka – 1. neděle adventní L.P. 2005

I v prostředí celkem nezajímavém, všedním a podceňovaném může se odehrát událost nanejvýš důležitá – ano, světodějná. Z Nazareta?, ptá se v Janově evangeliu Natanael Filipa, co by, prosím tě, odtamtud mohlo vzejít dobrého…? Tak to mezi námi bývá, že nad určitými lokalitami, etniky či enklávami ohrnujeme nos. Máme své zkušenosti, máme v úctě jinou kulturu, víme o lepších tradicích. Tihle, event. tamti nás vůbec nezajímají…

Jenomže – světe, div se – právě do tohoto nezajímavého a podceňovaného prostředí teď přichází anděl. Boží pohled na společnost, boží zeměpis, je jiný, mnohem velkorysejší – právěže podceňovaný galilejský zapadákov může být začátkem nového stvoření. A to znamená – i tvůj všední, obyčejný a pro druhé třebas nijak zvlášť významný život může se náhle proměnit událostí naprosto zásadní, setkáním zcela výjimečným. Boží příklon k podceňovaným a pohrdaným – to je velké téma evangelia od začátku do konce a obrovská naděje pro každého z nás: i to, co na nás je všední a obyčejné, co nakonec nikoho moc nezajímá, to Pána Boha zajímá velmi. Přichází právě tam, vstupuje do našich životů, setkává se s námi.

A nejenže anděl přichází do galilejského Nazareta, on je navíc poslán k dívce Marii, o níž se dá do té doby říci vpodstatě jediná věc – že se zasnoubila Josefovi. Právě za touto dívkou, která jakoby zástupně je zde reprezentantkou těch milionů a milionů dívek, o kterých lidští dějepisci nikdy nic zvláštního nenapíšou – prostě jste se vdaly a měly nějaké děti… a přestože bez vás by nebylo nic, vaši roli nikdy nikdo z historiků pořádně neocení. Něčím tak banálním se přece nebudou zabývat. Ne asi náhodou je jeden z významů jména Marie – „kapka moře“. Ale boží pohled je jiný – do toho obyčejného, normálního, co se rozumí samo sebou, posílá Bůh skrze svého anděla nádhernou zdravici, vysoké ocenění, výmluvné uznání: Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.

Už jenom to, že anděl – ačkoli u andělů se pohlaví většinou těžko zjišťuje, zde však podle jména i gramaticky jednoznačně anděl rodu mužského – jako první sám dívku osloví. To nám dnes nepřipadá nijak divné, ale při tehdejším postavení ženy to bylo zcela neslýchané. Je znám výrok rabbiho Šemuela – „nesluší se zdravit ženu“. Jestliže tehdy nestály ženy mužům ani za pozdrav, je andělské počínání Gabriela, muže božího, naprosto nevídané a skandální. Gabriel, který ještě ke všemu podle verše 19. stojí před trůnem božím, který je jeden z nejdůležitějších, archanděl – podle talmudu po Michaelovi ten nejvyšší – a on přichází nikoli ke králi či veleknězi, k nikomu vznešenému, mocnému, důležitému, nýbrž rovnou k nějaké obyčejné dívence v podezřelém, galilejském Nazaretě. To je boží, andělský převrat ve jménu lidské důstojnosti, o jaké se předtím nikomu nesnilo. Už tady začíná nové stvoření v Kristu, v němž – jak píše epištola Galatským- není ani muž, ani žena, ale všichni jedno jste. To je překonání dřívějších bariér: Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.

A nejenže Gabriel přichází k Marii, nejenže ji zdraví jako první, ale ten pozdrav – to je obrovská pocta. Vždyť takovými slovy by se mohl docela dobře pozdravit i člověk nejvznešenější, třebas i král. Je to pozdravení veliké úcty, velikého respektu. Není divu, že Marie je pozdravem zaskočena, a není ani divu, že křesťané později tento motiv ještě zvýrazňovali – až k tomu, že z Marie učinili jakousi královnu, „královnu nebes“. Tímto směrem ukazuje i jedno místo v knize Zjevení, ale zde, u Lukáše, není ještě Marie královnou, naopak právě tou obyčejnou galelijskou dívkou, kapkou v moři; v tom je právě ten paradox, že normální děvče slyší pozdrav jakoby královský, přijímá poctu neslýchanou. Buď zdráva! Ave! Jsi milostí zahrnutá! Pán s tebou!

Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Co je v tomto překročení konvencí, co vězí v tomto překonání bariér? Co znamená toto podivné, neuvěřitelné setkání? Proč obyčejná dívka může slyšet tak neobyčejné věci?

Budeme-li pátrat ve Starém zákoně, jaké souvislosti se asi za tímto příběhem skrývají, narazíme brzy na text proroka Sofoniáše, který jsme slyšeli jako dnešní adventní čtení. Prozpěvuj, dcero Sionská… král izraelský, Hospodin, jest uprostřed tebe, nebudeš se více báti zlého… Ta, která se má stát matkou, je zde v tuto chvíli viděna především jako dcera, dcera Sionská, tedy jako by v ní byl obsažen obraz Izraele, obraz starozákonní církve, která ač „vzpurná“ a „svéhlavá“ (a to je druhý význam jména Marie), přece od Boha milovaná, milostí zahrnutá. A uprostřed tebe, dcero Sionská, jest král izraelský, Hospodin, a nebudeš se báti více zlého. Proto – Pán s tebou. Nyní tedy nastává ten čas, kdy láska boží k tobě, církvi vzdorovité, propukne naplno, Hospodin je uprostřed tebe, miluje tě, zachová tě, bude nad tebou jásat a prozpěvovat – radovat se, že v tobě, kulhavé a zahnané, pohaněné a ponížené způsobí teď chválu a jméno po vší zemi!

Ano, není divu, že Marie se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Jde tu jistě o šok z „muže božího“, který ji proti zvyklostem svobodně oslovuje a vznešeně zdraví, ale neméně také o šok ze starozákonních souvislostí, adresovaný především nám, čtenářům. Dokážeme být i my takto osloveni, zaskočeni milostí a radostí boží, která se k nám přiblížila, která je uprostřed nás? Zaráží nás ještě vůbec nějaká pozoruhodná slova? Uvažujeme, co taková slova znamenají? Pán s tebou… nebudeš se báti více zlého… Napadá nás vůbec, jaký je to div, že Pán Bůh se chce z nás radovat a veselit? Dokážeme ještě užasnout, že Hospodin sám nad námi prozpěvuje a jásá? A dokážeme i my kvůli tomu prozpěvovat, pokřikovat, veselit se a plésat?

Možná je v nás spíš obava, úzkost, že už to nikdy pořádně nesvedeme. Že už jsme tak imunní, tak skeptičtí, že ani archanděl s námi nehne, že ani muž boží u nás na návštěvě nic na tom nezmění… Obáváme se možná, asi právem, že ve své křesťanské otrlosti zase nějak ten advent překlepem a svátky se překulí, aniž bychom co zvláštního, mimořádného prožili, aniž bychom pocítili nějakou důsažnější změnu. Všechno jsme to přece stokrát slyšeli, nic nás nepřekvapí… však víme, že vždycky v lednu jde život dál jako předtím…

Ale anděl jí řekl: Neboj se, Maria. Vždyť jsi nalezla milost u Boha. Neděs se boží blízkosti, božího navštívení, ale neboj se ani vlastní slabosti, vlastní nedostatečnosti – vždyť boží milost už se pro tebe stala. Neboj se, člověče, kapko v moři; neboj se, církvi, vzpurná a svéhlavá, vždyť u Boha jsi nalezla milost! Už se to stalo. Bůh už tě miluje, sám si tě zvolil, sám se pro tebe rozhodl. To, že jsi milostí zahrnutá, nezáleží na tvých zážitcích a pocitech, ani na reakcích tvého okolí, ani na tvých kvalitách mravních či duchovních, Pán Bůh sám tě prostě miluje – takovou, jaká jsi. To určitě není náhoda, že v příběhu vůbec nikde není o Marii řečeno něco takového jako o Zachariášovi a Alžbětě; třeba že byla spravedlivá před Bohem a žila bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení (v. 6) nebo že její prosby byly vyslyšeny (v. 13). Nic takového, s Marií – stejně jako s církví – je to spíš všelijaké; ale o to větší je to div boží přízně, božího přejného vztahu. Už jsi nalezla milost u Boha. Ani o tom nevíš, ani jsi to nepoznala, neprožila, ale je to tak, už se to stalo, Bůh tě miluje a ty se nemusíš bát.

A když jsme toto slyšeli, že zcela nezaslouženě jsme u Boha nalezli milost, že bez ohledu na naše kvality a zážitky jsme jím přijati, pak uslyšíme i to veliké a nádherné izaiášovské zaslíbení, které nám ústa archandělská, ústa gabrielská, radostně zvěstují (někdy i andělé citují proroky): Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.

Ty obyčejná dívko, kapko v moři; ty dcero sionská, vzpurná církvi, mám s tebou svůj záměr: uprostřed tebe je král; dostaneš mého Syna a jeho království nebude konce. Na věky bude nad tebou kralovat, jemu budeš patřit a nikomu jinému. Jeho jméno bude Ježíš, tj. (neboť) – Hospodin je pomoc, Hospodin je vysvobození, Hospodin je spása.

Milí přátelé, takový je to příběh: o veliké milosti. O milosti, která už se stala, která přichází a která se ujímá vlády. A která také jednou v plnosti zvítězí. Nebudeš se už více báti zlého. Amen

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.