Kdyby tisíc klarinetů

 Publikováno: 21. 01. 2006, kategorie: Filmový klub


Je zvláštní, že jeden jediný nápad (i když překrásný) dokáže udržet pohromadě celý film. Dá se snad říci, že je to společným znakem více zajímavých filmů ze šedesátých let – dějová linka bývá chudá, pomalá nebo vůbec žádná. O děj ve filmu téměř nejde – hodnotou je společenská atmosféra, rebelující mentalita, která uvolňuje sevření z hrůzy padesátých let, a v prvé řadě hudba „imperialistické ciziny“ s populárními zpěváky a zpěvačkami.

Semaforská plejáda je tu opravdu úžasná, přestože film zdaleka nenabízí ty nejlepší písně, které Suchý a Šlitr vytvořili. Člověk se vždycky rád podívá na mladou Hegerovou, Pilarovou a další, ocení výborného Jelínkova Satchma, v davu vojska hledá známé muzikanty (je zajímavé, že se tu mihne Pavel Sedláček, aniž by cokoli zahrál či zazpíval) a potěší se mladými tvářemi známých herců a hereček. Vždy znovu překvapí originalita Šlitrovy komiky – co tam předvede v jednom krátkém výstupu s Urbánkovou, to je úžasné!

Běh času přece jen film trochu oslabil (ale to je vlastně dobře?!) – zmizel strach z vojny, který (de)formoval naše mladá léta, a také reklama na limonádu Super nás už asi zrovna nepobaví.

Za zmínku stojí, že narozdíl od dnešních filmů a navzdory tématu se film obejde bez sexu a násilí. Erotiky je tam dost, ale tak křehké a nevinné, že je to až k nevíře…

Otázkou je, jak rozumět samotnému závěru. Bach našeptává Schulzemu – braň se! Schulze se brání tak, že pálí – tím končí legrace a vrací se realita. Jak to ten Bach myslel? Měl se Schulze bránit hudbou? Zpěvem? A jak se budem bránit my? (ŠH)

Komentáře

Chcete-li komentovat, musíte být přihlášeni.